IV. Vzpomínám si doby jedné...

Vzpomínám si doby jedné...

Ráno šel jsem tobě vstříc,

s tebou jedno odpoledne

bylo jiných za tisíc.

Potom na tvůj pohled žárný

vzpomínal jsem z duše rád,

když jsem vcházel do kavárny,

jako každý literát.

V kavárně jsem nečet’ ale,

nač těch novin celý stoh?

Čet’ jsem jen tvé lístky malé,

ó já byl jsem hloupý hoch!

Jméno tvoje psal jsem v písku,

blouznil o tvé podobě,

stoje, chodě do notýsku

verše psal jsem o tobě.

(Bože, když tak člověk tvoří

pro svou milou z rozkoše,

třeba potom redaktoři

házeli to do koše! –)

Čtvrté jsem se doždál stěží,

v srdci lásky sladký bol,

kdy se zjeví na nábřeží

červený tvůj parasol.

Letnou šli jsme na procházce

v hovoru a ve smíchu,

mluvili jsme o své lásce,

líbali se potichu.

Tak jsme došli časem v žertu

do Stromovky na táčky,

zobali tam sobě se rtů

bubenečské koláčky.