IV. Za městem, stříbrná Vltava

Za městem, stříbrná Vltava

kde vody Malše vpíjí,

táhne se alej starých lip,

bohata poesií.

Oh, plna je čaru a divných dum

překrásná alej ta stinná – –

Kdo jednou zbloudil tam s děvčátkem,

sotva kdy zapomíná!

A dnes tu kráčím zamyšlen

stopami dvaceti roků – –

Jak po dávných bych šlapal snech,

já při každém cítím teď kroku...

Hle, odkud se vzala tam přede mnou

stepilá postava ta,

ten půvabný profil a jímavý hled

a kadeř bledězlatá?

Šat blankytný a s kloboučku

bělostná stuha vlaje – –

To z krásných, studentských těch dob

nejsladší láska má je.

Jak tenkrát kráčí tu s grácií,

hlavinku v cudném sklonu –

mé srdce jak druhdy hřmí úderem

kathedrálního zvonu – –

Oh, drahý je mi zas i stín,

jenž se k ní cestou druží!

Hle, v ručce, jako dávno kdys,

bílou si nese růži.

A sama, jak růže je spanilá,

a krásná jak tehdy a mladá –

Teď ohlédla se a usmála –

a růže jí k střevíčkům padá.

A jako tenkrát, pro ten květ

já dychtiv alejí chvátám – –

Však místo růže – jen zežloutlý list –

a ona – jak přelud – je ta tam...