IV. Zahučaly hory, zahučaly lesy...

Zahučaly hory, zahučaly lesy...

Podzimní se mračna kupí pod nebesy.

Těžké mraky nízké, vlhká mlha šedá,

zvlhlý zrak v ní marně boží slunko hledá.

Na zemi ni kvítka, jen ty hnědé vřesy.

Bylo jsi, nebylo? Jaro moje, kde jsi?

Z mlhovitých cárů ručky po mně zvedá,

lítostí až nad ním srdce pousedá...

Na smrť choré dítě... Jen dát do rakvičky,

do hlav postavit mu hromničné dvě svíčky...

Jaro mé uvadlé, skrej se kdes, mé dítě,

sic ta jeseň chmurná hněvně podkosí tě.

Prchá již,... tvář po mně obrátilo zpola:

smutné oči v důlkách, kol nich stinná kola – –