IV. Žal Jimeny.

Smutné pohřbu povinnosti

za Rodriga ze Bivaru

slaví u svatého Petra

v Cardeně doňa Jimena.

S dcerami je slaví, které

královny jsou vůlí boží,

za hanbu nezaslouženou

aby odškodněny byly.

V rakev položila tělo

tmavší nežli její naděj,

plačíc pravila pak k němu,

jakoby byl živý ještě:

„Ó ty hradbo křesťanstva,

na zem paprsku ty nebes,

Maurstva všeho biči zlý,

obranče ty pravé víry!

Což dnes více nejsi tím,

přátelé jejž zlomyslní

oddaliti chtěli dvoru,

jenž jsi nikdy neutíkal?

Nejsi ten, jenž vypovězen

řečmi podlých pochlebníků,

tisíc hradů svému králi,

tisíc jemu hranic dobyl?

Nejsi ten, jenž Valencii

podmanil si slavné město,

bezduchý, jenž nad tisíci

zvítězil jsi v šesti bitvách?

Ó ty hořká samoto!

Kterak učíš v utrpení

proti všemu právu krutě

takou ztrátu snášeti!“

A ta matka ušlechtilá

nemohla prý odjít odtud,

do mdloby bez síly padla,

jak by byla mrtva též!