IV. Zanech města, zlaté modly,

Zanech města, zlaté modly,

u nás celou duší prodli,

když se budí pláň i stráně,

a Bůh s nebes blankytu

v slunka prvním zákmitu

k ňadrům země kloní skráně.

Patř, jak v nesmírném tom chrámě

tvorstvu žehná Jeho rámě,

jak se modlí strom i kvítí,

a jak béře útěchu

vesmír z jeho nádechu,

jímž zjev slunce v jas se nítí.

Největší tvá přeohromná

síň jen komůrka mu skromná;

nač mu rozum tvůj vždy chorý

v úděl dává nízký chrám?

Přjjď, on pohostí tě sám

v slunné síni pro vše tvory!