IV. ZÁVĚREČNÉ ROZJÍMÁNÍ.

Čas burně přenesl se přes mou bytosť

a zpěvy ty, jež v mládí byl jsem snil.

Ó jaký čar a jaké kouzlo vnadné

zdá prosvitati z oněch zašlých dob,

kdy duše bezstarostně bloudívala v kraji,

a byla plna snů jak jabloň květů v máji.

Žel věčný však – těch časů není více...

Sny ony nadšené a junácké

zaměnil život v trudné rozjímání

o bezcennosti oněch luzných dum

o mládí marnosti, jež vzdušné chrámy staví –:

jeť mládí dítětem, jež papírové zámky baví!...

Než běda! Jak jest za těžko dát s Bohem

těm vidmům mládí, snům těm bezcenným,

jež duši tak jsou drahé, tak jsou cenné?!

Zbav moje srdce snův a vidin všech,

však co z mé duše zbude, až se ze snů zbudí?...

Vem králi poklad, naděj žebráku a – budou oba chudí!

Ó mládí, snové, nadšení a lásko,

vy roditelé písní posvátných,

vy buditelé citů vznešenějších

a činů chrabrých, činů hrdinných,

mé nitro – při vzpomínce na vás – nadšením se třísní,...

nuž pojďte v náruč mou, chci pokračovat v písni! –

„Bud s Bohem, přátelství a první lásko,

já v Uměn náruč spěji – toť můj cíl!“ –

Tak zněla Luborova slední slova,

když k hvězdám vlajku ideálů zved,

se vydav na pouť v říši čarných světů,

kde trůní Umění na trůně nevadnoucích květů!

Jak obraz lepý jeho myslí tanul!

Zřel božský chrám, jenž mizel v oblačnu,

v oblačnu červánkův a záře zlaté,

jež světlo jasné rozlévala kol,

a z útrob slavné nápěvy se zdály zníti,

za deště růží, lilií a opojného kvítí...

Ó jaké city v hloubi jeho duše!

Před trůnem Uměn jižjiž ladil lyru svou –

již otřásala jeho píseň chrámem – –

již doznívaly slední akkordy,

když z ruky Uměn k jeho nohoum letí

laur z nevadnoucích vavřínových snětí...

Tak pestrých barev byli jeho snové.

Než jaká změna, jaké zklamání,

když skutečnosť své stíny na ně vrhla!...

Leč Lubor pevné vůle, mysli byl,

a když mu v ústret mračno skutečnosti spělo,

své zaťal pěsti a své svraštil čelo.

A hrdě, pyšně bral se za svým cílem,

přes trpaslíků skřek a vtip a smích,

důvěru maje v mocnou vlastní sílu,

ve vytrvalost, v práce čaromoc,

neb mnil, že pojem nesmrtelna, velikosti,

se pouze v těchto prostých pojmech hostí.

A v dobách těch, v těch dobách zápasu a boje,

kdy nepřátelských šípů záplava

mířena byla na ta prsa chrabrá,

jež chladně odrážel junácký jeho štít, –

v těch často jeho srdce nadšené a vřelé

se ponořilo do vzpomínek cele.

Ó, jak pak zatoužil po oněch hájích,

po oněch lukách, horách zelených,

kterýmiž duše jeho bloudívala,

jež daly prvním jeho písním vznět,

a jak si přál, by ony čarné doby zase

se navrátily v plné prostotě a kráse!...

Ó jaké štěstí, jaký poklid v duši,

když člověk žije v míru s přírodou,

zpěv ptáků v polích, v lesích ptáků zpěvy,

když postačují mysli nestálé,

když z lesů van a z hájů sladké dechy

dovedou tišit srdce, duši skytnout těchy!

O přírodo, ty matko všeho tvorstva,

co kouzla tají chladné ňadro tvé!

Tvé ňadro sladší ňadra mladé ženy,

tvé lůno lůna ženy plodnější,

tys Bohem, který vládne všehomírem.

a ti, již k tobě jdou, jsou obmyšleni smírem!

Ó přírodo, jak bezměrné tvé nitro!

Ó přírodo, jak bezměrná tvá moc!

Čím nitro lidské proti tvému nitru,

čím proti moci tvé jest lidská moc?...

Oh prach jsem, jenž se ve zraku tvém tratí,

však prach ten z lůna tvého jest a v Iůno tvé se vrátí!...

A přec, o přírodo, co srdcí mělkých

se měří s tvého srdce hlubinou,

co srdcí marnivých a srdcí prázdných

se, velká matko, měří s mocí tvou!

Co citů vylhaných a lživých zpěvů

chce válčit s nesmrtností tvého vznešeného zjevu?!

Ach přírodo, ty vševládkyně světa,

tys nejsvětější kniha – knihou’s knih,

a miliony hrouží svoje zraky

a mní se luštit tajný obsah tvůj,

však pouze vyvoleným synům dáno,

by pochopili to, co v nitru tvém jest psáno!

Tvůj svatý dech, ta dechu tvého vůně

jen apoštolské skráně ovíjí

a chladí horečné jich čelo jasné,

v něž sprosté pěsti bijí zběsile,

však ty, ty božsky vznešená, před níž svou hlavu skláním:

ty plníš duši myšlénkou a srdce odříkáním!

Jak veliké, jak slavné srdce ono,

jež naplněno svatou silou tvou!

Čím ona sláva pozemská a velkost’,

čím hluchý potlesk lidí marnivých?!...

Ó běda, jimž se marnost v srdci hostí,

neb sláva jich, ta zmizí se setlením kostí! –

Ta řada myšlének, myšlének lidských řada,

tím Luborovým nitrem plynula,

jak za vlnou se nese vlna v moři,

a každý záchvěv mysli vzrušené

se zdál, že v duši jeho budí vlny nové,

z nichž nořili se jako víly zašlí snové.

Zří opět kraj ten, kraj ten lunojasný,

jímž za průvodu Čestmírova jde,

a vzpomínka ta všechny city budí

na ony krásné doby minulé,

kdy přátelství a lásky hvězdné světy

mu v nitro všily ideálné vzněty.

Jak blahé vzpomínání na ty doby,

kdy přítel světem bývá příteli,

kdy srdce čisté, prosto ctižádosti,

kdy druhu útěchou jest milý druh,

kdy v tužbách vespolných a spolném snění

si tisknou ruce své za nadšeného pění!?

Však tužbám těm, těm bylo s Bohem dát,

těm bylo s Bohem na vždy, s Bohem věčné dát! –

Ó, jak jest sladký význam slova: „S Bohem!“

leč jaké trpké jeho ponětí!...

On v nitru budí citů na tisíce,

než míní jedno –: konec všemu –: nikdy více!

A dále před zrakem mu tane obraz,

ten obraz lásky první, lásky zhrzené,

jejž kochal v srdci žárem ohně mládí,

však marně kochal, kochal nadarmo!

Ba mní, že opět slyší čar jejího hlasu,

a v písní té se zdá, že dřímá půvab zašlých časů!

Ó jaký čar a kouzlo pravá píseň hostí

v záhybech harmonií vlnivých,

jak vůně opojná z nápěvu vane

a unáší nás v náruč blahých snův!

Ó písni, hudby královno, jež nadšením nás svírá,

tys duší lidí – srdcem všehomíra!

Oh, kde as ona, jaký los ji stihl,

co v úděl as jí v náruč vrhnul svět?

Zda bloudí ještě v onom sadě luzném

a spřádá snů, snů lásky pestrý svět,

v košatých lip a olší vlažném stínu?

Či v kadeř kdos jí zatknul rozmarinu?!...

Však slyš, slyš v dáli hlomoz bubnů ryčný

a třeskot zbraní, zbraní válečných!

O zavrz sny a chop se zbraně břitké,

neb nepřátelské tlupy zběsile

již těsně obkličují bytosť tvoji, –

vztyč štít, tas meč a vrz se v náruč boji!

Oj, pomni svojich snův a ideálův,

oj, pomni svobody a volnosti,

jež na tvém štítu zlatým písmem psána,

a zbraní v nepřátelské šiky per,

jež po tvém zhynu zrádně touží všední,

a zachraň ideály své za křupej krve slední!

Tak vnitřní hlas zatřásl jeho nitrem

a nítil Luborovu mysl v čin,

když ona v slabých okamžicích často

se ve prach země matně kácela,

pod tíží života a beznaděje,

když duše obklopena tmou, jež mrazně ve tvář zeje.

Leč Lubor čacké mysli byl a vůle;

on bojoval, boj válčil junácký

a vavřín vítězný urvala jeho ruka,

jímž ověnčil si skrvácenou skráň,

jímž ověnčil svůj štít a prapor ideálů,

po bohatýrském mravu vítězův a králů!

Než s vítězstvím se dostavuje závěr

a závěrem tím myšlen mír a klid...

Tak bylo s Luborem; v těch mužných ňadrech

již uhasínal život na věky,

a Lubor, nesmrtelnosť v nitru cítě,

kles’ smrti v obětí, jak v náruč matky dítě...

Zde tedy jest mi skončiti mou píseň,

tu píseň z mládí, píseň nadšenou,

však dřív než dozní její slední akkord,

dřív než-li vyzní její slední tón,

ať ještě duše plna zanícení

se pohrouží tu v závěrečné snění.

Vše, co jsem tady snil a zpíval,

vše, čím jsem reka svého obmyslil,

jen jedním bylo podobenstvím duše;

ne pouze podobenstvím duše mé,

leč podobenstvím duší lidských, ideálův,

jež majetkem jsou žebrákův a králův.

Ideál odznakem jest lásky, dobra;

on povznáší a v nitru budí čin,

on učí lásce, učí odříkání,

on vede k poznání, neb učí pravdu znát,

on vybavuje z pout a vede ku volnosti,

kdož ideály v srdci má, chrám Boha v ňadru hostí!

Ó pohlednu-li kolem, spatřím vodstva,

ta vodstva oceánu rozpoutaná,

jež mocně perou v nebetyčné skály,

nad nimiž trůní světy dálných hvězd

a luna prozařuje z mračen valu –

ó zda to není obraz Boha – nejkraššího ideálu?

A dále, zabloudím-li v les a háje,

kde ticho ruší pouze ptačí zpěv,

a poklid unáší nás v náruč míru,

jenž roditelem vznešených jest snův, –

zda nezřím ideál v božského nitra hloubi,

jenž v božské podobě se s mojí duší snoubí?!

Ó v pravdě, kam jen lidské oko shlédne,

tam spatří jeho sílu, jeho moc,

jež slavnou řečí k srdci mluví,

jež povznáší, kdo význam její zná,

a svět náš, v kterémž mnoho štěstí není,

ve šťastnější lidskému srdci mění!...

Ach, ano; tím, čím ranní rosa květu,

tím jara snové mysli člověka;

čím letní noci luny bledá záře,

tím lidské duši kouzlo jarních snův,

byť na mžik, vratké srdce najde zapomnění,

když ponoří se v náruč velebného snění.

Ach snové nadšení, ach snové mládí,

vy již jste čelo moje věnčili

od kolébky až na konec mé písně,

jež k poctě vaší pěla duše má,

dál žehnejte mým dumám junáckým a pění, –

však než vám s Bohem dám, zpěv slední – o Umění!

Ó Umění, ty chráme lidské duše,

ty chráme pravdy, chráme svobody!

Přes kupoli tvou zlatou, nebetyčnou

voj věků prolhaných spěl ropotně

v tmu hale volné vše, co v lidské duši kvetlo,

však blud a klam ten nemá moc, by zastínil tvé světlo!

Tys králem vševládným a nesmrtelným!

Tvým královstvím jest vesmír velebný,

ten vesmír, který nezná nízkých sporů;

tvou korunou říš miliónů hvězd.

Ty máš své proroky a apoštoly věrné,

dle mravů dvorních však – též šašky malicherné!

Ó Umění, ty zdroji snův a písní,

ty nejsvětější ze všech oltářův,

na němž se srdce přírody mi zračí,

k němuž se milióny vděčně zdvihá ruk,

neb ty jsi jediné, jež lidstvu kráčí ve ústrety,

otrocká pouta snímá – o svobodě budí vzněty!

Ty vzorem vítěze a vzorem boje;

je krve prosto pole válečné,

jež poseto jest tvými bojovníky,

je prosto ryku zbraní válečných,

je prosto nářku sirotkův a žen a matek,

neb nerveš lidem štěstí, životy a statek!

Ach, ne! Tak nízkých vášní není v tobě,

bys pro pár korců země prabídné

válčilo zvířecky a vedlo boje,

jež vyžadují krve oceán...

Oh ne! Tvůj meč ten do života budí,

on tělo nevraždí, leč ducha křísí v hrudi!

Ty rozvaděné větve člověčenstva

a rozvaděné světy národů

i rozvaděná srdce bratří rodných

v mír slučuješ a budíš úcty cit,

neb duch jest společný, jej nelze dělit v části, –

znáš vyšší pojem národnosti – čistší pojem vlasti!

Jak nadšený jest velký pojem vlasti,

jak pojem lidský, lidsky sobecký!

On hájí sebe, aby jiné vraždil,

on chrání ruky své, by v tvář tvou pral,

on pojmem, který zorem tygra blyští, –

však lépe rozumět mu bude člověk příští!...

Ó vlasti má, o vlasti mojich bratří,

ty vlasti vzdálená a předrahá,

já miluji tě z hloubi srdce svého,

jak miluji tvé hory zelené

a řeky, jež v tvém ňadru hučně ječí,

však víc než krásu tvou, já cením krásu rodné řeči!

Ach, vlasti má, čím’s mně, a čím mi budeš?!

Já vzdálen tě, neb nebyl přán mi chléb,

jenž na rodných se rolích bratří daří,

já musel prchnout, s Bohem tobě dát!...

Teď nemám vlasť – mne cizí půda chová,

však v prsou mých, tam moje vlasť je –: rodné řeči slova!

Ó řeči rodná, řeči snů mých čackých,

ty řeči myšlének a písní mých,

tys jediná, jež skytá srdci míru,

jež srdci mému skytá útěchy,

když ono puká pod tou tíhou žití,

však v tobě oddychne-li, úlevu vždy cítí!...

Ó Umění, ty chráme lidské duše,

ty chráme pravdy, chráme svobody!

Přes kupoli tvou zlatou, nebetyčnou

voj věků prolhaných spěl ropotně,

jak nad národa mého mučednickou skrání,

však světlo tvé, to bylo naše z mrtvých vstání!

Tys králem vševládným a nesmrtelným!

Tvým královstvím jest vesmír velebný,

ten vesmír, který nezná nízkých sporů;

tvou korunou říš milionů hvězd.

Ó dovol, abych písně své na oltář tvůj směl klásti,

a buď mou korunou i mého národa a slovanské mé vlasti!