IV. Že čas můj nepřijde, mně není líto,

Že čas můj nepřijde, mně není líto,

neb zvykl jsem již osamění svému,

když přijde žal, tu „bratře!“ řeknu jemu

a „sestro smrti!“ v tazích mých je vryto.

Já poznal krásu snu, co v něm je skryto,

i rozkoš vzhlédnout k nebi hvězdnatému,

i blahořečím často také zlému,

s nímž jako zlato bývá dobro slito.

Jen líto mi: těm, již mi blízci byli,

mé chvíle štěstí nikdy nezářily,

ti neznali jich, marnou jati pýchou.

Že nemohl jsem dát jim lásku k zemi

i krásu pokory, tak sladkou, tichou,

svou marnou něhu – toho líto je mi.