IV. Že jsi kvítkem, jež svůj kalich skrývá,

Že jsi kvítkem, jež svůj kalich skrývá,

často jsem si Tebe představoval,

které mílek v klínu něhy choval,

a jež z rána milým snem se chvívá.

Aj zda nejsi růže jemně tklivá,

již jsem dávno ve svém srdci schoval,

kterou se můj duch byl očaroval,

i to srdce, ano pořád zpívá.

Rád bych rád je vyzpíval tak zcela,

avšak píseň dlouho v srdci žije,

sbírá pel svůj, med jak zbírá včela,

pak jím svoje zlatá křídla kryje,

aby v ráj, v tvé srdce doletěla,

kde se v jedno s tvojí láskou slije.