IV. ZELENEC.

Co tě hněte,

modrý květe?

Teskním, že se na vždy přestal

dobrý anděl z očí skvít,

jejichž měkký modrý pohled

zůstal v kalichu mém tkvít.

Co tě hněte,

modrý květe?

Smutek mám, že bílou ručku

v dlaň svou ujal smrti chlad,

jejíž vroucnost znítila mne

pod sněhem se zelenat.

Co tě hněte,

modrý květe?

Líto mi, že srdce něžné

ve poupěti skryla zem;

cítím, jak se ještě chvěje

mladé jaro lásky v něm.

Co tě hněte,

modrý květe?

Soužím se, že duše sirá

v temnou němou hrobu sluj

žhavou rosu touhy pláče

v tichý modrý kalich můj.

Myšlénkou se tesknou hnětu,

lítostivý smutek mám,

mrtvé že jen lásce květu

a se věčně zelenám!