IV. Zem a nebe skvostná číše,

Zem a nebe skvostná číše,

plná žárné poesie –

ale duše má ji pije,

dívenko, z tvých růžných retů

jak med včelka z vonných květů!

Když tak někdy dumáš tiše,

slza chví se v modrém oku,

zlatý vlas k útlému boku,

s bělostné ti spadá šíje –

vtělená jsi poesie!

Péro moje nevypíše,

co mé srdce k tobě cítí;

písně mé jsou vonné kvítí,

ve vínek jež pro tě viji,

tvůrkyně mých poesií!