IV. Zima, zima! Vizte, děti,

Zima, zima! Vizte, děti,

jak ten sněžný plášť jí letí,

vítr pozdrav její nese,

zima, děti, radujte se!

Z šedých mraků vločky bílé

veselé nám skytnou chvíle.

O, jaké to šťastné doby,

až z nás sněhuláky zrobí!

A což led až spoutá vody,

aj, to teprv budou hody!

Vánoce pak! Co tu štěstí

zvonek Jezulátka věstí!

Pojď jen, pojď, ty zimo bílá,

vítej nám, ty’s dobrá víla.

Doma teplo, doma milo,

třeba venku sněhem bílo. –

Však, co dím? zda teplo všude

Jak as v mnohé síni chudé?

Smutno – teskno. Vítr skučí,

bědné děti mrazem mučí.

Bída skřehlý úd jim halí,

matčiny je slzy pálí.

Běda, běda, zimo bílá,

nejsi více dobrá víla.

Což je po tvém vločků reji,

chudí když se mrazem chvějí!

Prchni, vrať nám léta chvíle,

ustaň, ustaň v ledném díle!

Nechceš? – Nechť! vždyť Bůh nás chrání,

marno je tvých vichrů vání,

květ když polní živí, šatí,

jistě naši bídu zkrátí. –

Vás nám seslal, srdce zlatá,

krok Váš k ochraně nám chvátá.

Již nám opět teplo v duši,

radosť slzy v oku suší.

O, kéž možno vyjeviti,

co k Vám díků srdce cítí!

Prosba však, jež k Bohu plane,

oslyšena nezůstane.

„Otče náš, ó schyl se s nebe,

slyš, oč dítky prosí Tebe!

Velké štěstí, zdroje blaha

sešli v srdce dárců drahá,

a Tvá láska nechť jim září

za tu radost v dětské tváři!“