IV. Zlem splácet zlo jsem nikdy nedovedla,

Zlem splácet zlo jsem nikdy nedovedla,

a trpěla jsem mlčky raději,

„že pýchu nemám,“ dí, „mne slabost vedla,

v ní zapadla jsem jako v závěji.“

A smáli se mně. Radost jich jsem shlédla,

zlou škodolibost, vzplála nadějí –

jak pavouk faleš sítě kol mne předla –

a čekali, až píseň dopěji.

Jak modrý motýl do sítě jsem vlétla,

pel s jeho pestrých křídel setřeli,

jak zmítal se, chtě vzletět v okruh světla.

Když vyprostil se, zlomené měl křídlo,

slét, spáliv se – jej sítě sevřely,

a lačné oko pavouka jej shlídlo.