IV. ZPĚV.

Jak se u dvoru na jevo dalo,

Ferina že tam se bere,

Všechno honem ven se hnalo,

Mezi diváky se dere;

Čím se Lišák více blíží,

Tím hrdějším kráčí krokem;

Ale stranou mrská okem,

Od koho co čekat se ohlíží.

Luzně ocas nese, pyšně hlavu,

Jak by žádný nebyl v stavu

To nejmenší na něj dokázati;

Jak by prázden každé viny,

Ano, jak by z rodu královského,

Takou pýchou šel on, jako jiný,

Šel před krále do sboru panského.

Stoje tu před stolem řiditelným,

Počne hlasem pevným a zřetelným:

„Najmilostivější pane králi!

Račte sluhu vyslyšet v milosti!

Byť by mocnější kol trůnu stáli,

Co do věrné poddanosti

Darmo by se někdo měřil se mnou;

Nebo po čem dychtil jsem a toužil,

Než bych jenom vám posloužil?

Protož osnovali zradu temnou,

Kterým se to protivilo,

Co se na mém životu svítilo.

Ano, bylo by se brzo stalo,

Že bych Vaši přízeň byl potratil,

Kdyby u Vás každý nářek platil,

Jak se jich dost na mne lhalo;

Ale moudrost Vaše dřív nesoudí,

Než vyslyší obě strany;

Protož nikdy nepobloudí,

Proti šalbě majíc dost obrany.

Běda ale, že mé poslušenství,

Má pokora před Vaší Milostí

Tolik na mne protivenství

Uvalila a závistné zlosti.“ –

„Mlčte!“ král do řeči skočil;

„Darmo advokátsky věc kroutíte,

Darmo osobě mé lichotíte;

Žádný vás tu neosočil,

Patrna jen tisícerá vina;

Staň se vám, jak sluší na zlosyna!

Víme, jak jste mír můj slavil,

Tu a onde hříšně jste se bavil,

Vaše loupežnictví rozmáhal;

Ejhle, tuto Kokeš nám vyložil,

Jak jste čas pokoje strávil,

Jak jste denně jeho bolest množil,

Jedno dítko po druhém udávil;

Jak jste si mou vůli k srdci bral,

Královský jak úřad ctíte:

To nám tím snad potvrdíte,

Jak jste posly královské přijal.

Aurel přišel jednooký,

Sotva přilez’ k žalobě,

Mroulík bolestné otoky

Podnes hojí všudy na sobě.

Více já vám nechci vytýkati;

Ejhle, tuť jsou vaši žalobníci,

Ti vám mohou více říci,

Zač budete míti co pykati.“ –

„Nejmilostivější pane,“

Řek’ Ferina, „prysám Bohu!

Zdali pak já za to mohu,

Když se Mroulíkovi ran dostane?

Ode mne slabého on je nemá,

Ode jiných pak ať se tlouci nedá;

Ať si zloděj bez ceknutí drží,

Když za zboží výprask si utrží!

Mám já zodpovídat se medvědu,

Že si Hebal hájil svého medu?

A pakli ho nevinného znectil,

Proč on šlechtic udatný se nemstil?

Jak bez studu Aurel si vystoupí!

Nezval jsem ho večeři přijmouti,

Již domácnost mohla poskytnouti?

Proč on tak zlodějský nebo hloupý

Chvátal ku vlastnímu zmaru

Oběd hledat na lakomou faru?

Lepší soustko chleba poctivého

Nežli masa cent našizeného.

Co trpěl za prostopášnost mravů,

Jakým právem on mi vinu dává,

Pomstu od krále svolává

Nestydatě na mou hlavu?

Snadno každý to nahlídne,

Jaké žaloby to bídné;

Má-li se mi podle práva státi,

Tak se nemám ničeho co báti.

Vám, náš králi milostivý,

Právo jest a mocnost dána

Určit, má-li kdo z nás ostat živý,

Neb smrtelná jej zachvátit rána;

Ale k jaké sloužilo by slávě,

Jaký by to příklad dalo,

Kdyby tomu zlého co se stalo,

Co byl nejvěrnější právě.

Ať mně kolo, šibenice,

Voda, meč, čili hranice

Zasloužilý život zkrátí,

Nevinnost mi neuchvátí.“ –

Aj, tu vystoupí v té samé době

Pan Brebera beran ku žalobě,

Kocour vrčel, medvěd broukal,

Plnou hubou Zubík houkal,

Který přišel s celým rodem,

Slavným veden jsa průvodem.

Muňák osel, pán ušatý,

Břešťák, jonáček chlupatý,

Ošmrdek, mazlíček štěkavý,

A pes Kereš stáda hlídavý,

Mlska koza s Mrňousem, svým pánem,

Žalovali před královským stanem.

Býk a hřebec též se přištívali,

Právo svých tam zastávali;

Kolčava, veverka, kuna s tchořem

Naříkali trpkým hořem;

Srn, daněk, jelen s praporem

Doběhnuli s plachým sborem,

Vepř a králík, sysel, myška

Žalovali na Kulíška;

Bryndal čáp a kačer žravý,

Husa Štěbetka a ťopan nadýmavý,

A co jiných, kdo je zná vše zejména,

Došlo sem z každého plemena.

Ať se vina uzamyká,

Přec ve světě všech se týká;

Ferinovy však podvody

Nadělaly dost veřejné škody;

Protož právě mluví o příkoru

Tolik zvířat v rozličném hovoru.

Ale Ferina jak přijde k slovu,

Tak si s mluvou hrá až milo,

Tká tak pěkně myšlenek osnovu,

Že to všechny okouzlilo;

Větší díl myslí, že žalobníci

Opravdiví jsou vinníci,

Jemu ale za právo uznává.

Slova zčepeří a zas uhladí,

Brzo pepří, brzo sladí,

S podivením každý pozor dává. –

Posledně však vystoupili

Muži, kteří se vší strany

Vynašli se být bez hany,

Ti Ferinu porazili.

Přišlo totiž k vyjasnění

Četné jeho provinění.

Všechno přijde prý svým časem;

Tak i po Ferině veta.

Nebo, že má jít se světa,

Sněm usoudil svorným hlasem;

Kat ho chytit má za hlavu

A vést rychle na popravu.

Teď se Kuliferdě zdá samému,

Že těch žertův už je dosti,

Konečně že jeho nepravosti

Přec ku konci nevedou dobrému.

Nenávist sobě pospíchala,

By Kulíška smrti odevzdala.

Ale příbuzenstvo rozhoršeno,

Že jich panství není ctěno.

Benda opičák s Jezovcem

Utrnuli nad synovcem,

Kromě jich pak velká síla

Pro Kulíška šelmu byla.

Chladně královi se poklonivše,

Žádali své propuštění,

Pak se hrdě z dvoru vypravivše,

Dali velké pohoršení.

Krále notně pak to zamrzelo,

Toliko že panstva mu odjelo.

Řekl k svému tajemníku:

„Kulíšek*) šelma sic veřejná,

Rozvážíme-li pak politiku,

Mravnost nám má být lhostejná,

Ano ten je právě nebezpečný,

Kdo chce ctností být výtečný.

Není poslouženo dvoru,

Když jsou páni tam v rozporu;

Kulíškovci nedodají-li rady,

Darmo jiní sestrkujou brady.“

Zubík, Mroulík, Aurel však pospíchá

S Kulíškem hned k šibenici,

By to na něm vykonali,

Král co chtěl a žalobníci.

Nejvíc slyšeti kocoura,

V Zubíkově paměti jak šťourá:

„Jste-li pak vy ještě, pane, v stavu

Vzpomenouti na událost smutnou,

Jak Kulíšek s ochotou urputnou

Bratra vám zavedl na popravu?

Jak potajmo tenkrát se usmíval,

Ousměšně se po vás stranou díval?

Myslel bych, že čas je pro odplatu,

Zavděčte se nebožtíku bratu!“

Potom se obrátiv k Mroulíkovi,

Připomínal ouly Hebálkovy,

Řka: „Vidím, že dlouhý čas nezmyje

Sedlákův krvochtivé kyje;

Vaše skvělé nad jinými jméno

Celá říš nedávno velebila;

Co vás ale kláda zhanobila,

Ouhonnou pověstí poškvrněno.

Pomsta zdařilá nás sladce blaží,

Víc než balšám ran horoucnost vlaží;

Aj, tak, páni, neváhejme,

Pokud zákon nám a chvíla přeje,

Rychle tam si pospíchejme,

Ať se šelmou podle zásluh děje!“ –

Zubík na to: „Nač to povídání?

Hleďte notný provaz mi doručit,

Strejček beztoho juž nemá stání,

Nač se má chudáček dlouho mučit.“

Kulíšek se úsměšně podivil,

Že pan Aurel neví o provaze,

Vždyť ho koupil prý dost draze,

Jak Martínka ondy navštívil:

Tak se ještě on posmívá,

Arci jen slabému kocourkovi,

Ale k udatnému Mroulíkovi

Velmi oulisně se má;

Příbuzenství blízké zpomíná

Zlobivému Zubíkovi. –

Ale průvod bral se dál a dál

Mezi stády čekavých diváků;

Královně po boku šel i král

Obstoupen výborem svých dvořáků.

Ledaskdo se na věšence dívá,

Kdo v své mysli těžší vinu skrývá.

Přijda k místu popravnému,

Kázal Zubík rodu příbuznému:

„Nohu k noze, plece k sobě,

Tak mi do kolečka stůjte,

Na Kulíška pozorujte,

Ať neujde nám v poslední době!“

Nebo bál se on chytrosti,

Ať mu nepomůže do volnosti,

Ač ho na všech nohách svázal.

Zvláště paní Žroutce kázal,

Ať ho pevně za ocas uchytne:

„Na mou věru, máš mi za to státi,

Věčně za nedbalost káti,

Jestli ptáček tenkrát nám ulítne!“

K Mroulíkovi ale propověděl:

„Prosím vás, kmotříčku, byste hleděl,

Ať ten šelma neuteče;

Aurel provaz nám navleče,

My pak dole šťastně přitáhneme.

Chvilku pevnou na něm držte ruku,

Až se žebřík přistaví,

Tak se na věky vypraví,

Peklo kde poslouží kluku.“

Mroulík nevrle mu řekne:

„Nač jsou dlouhé ty rozpravy,

Chopte se jen jeho hlavy,

Hleďte, ať se oko jen nesmekne!“

Nenávist záhubou těhotná

Smutně posloužit jest ochotná.

Ferina tu stojí spiatý,

Stojí mezi nimi pokorný,

Ale dost na všechno pozorný,

Co se mluví mezi jeho katy;

Slyšíc slova ta urputná,

Duše jeho počala být smutná.

Díky naději, té věrné společnici,

S námi jde pod samou šibenici!

Tak si pomyslil a řeknul,

Při tom líčko slzou rosil:

„Ach, jak rád bych v prachu kleknul,

Strýce své o milost prosil;

Ale vím, že nic mé neprospěje,

Příbuzenství víc neplatí,

Starou lásku Žroutka tratí;

Ať se tedy jak chce děje,

S otcem mým se podobně tak stalo,

Ale pak to spěšný konec vzalo.

Mělo to však tenkrát jinší původ.

Arci, teď by vám mé propuštění

Ku věčnému bylo zahubení.“

Mroulík na to: „Jak kluk hrdě zpívá!

Vzhůru! ať se ve povětří kývá.“ –

Kulíškovi počalo být dušno.

„U všech svatých,“ pomyslil u sebe,

„Snad opravdu juž pověsí tebe.

Pomoc si vymyslit bude krušno;

Jen kdyby mě co napadlo,

Dokud srdéčko nesvadlo,

Kdybych krále získal na svou stranu,

Tyto pány nějak osočil,

Měl bych dosti bezpečnou ochranu,

Snad bych tak se z bídy vytočil.

Komu se na duši zostra sáhá,

Ten jak možno si pomáhá.

Kdyby mne jen připustili k slovu,

Tak snad něco jim usnovu.“

Nato se obrátil na žebříku,

Řka: „Za vaz mě trpká smrt juž chmatá,

Ach, popřejte mi duchovních líků,

Co podává církev svatá,

A poslyšte veřejné vyznání,

Ať, co já natropil v světě zlého,

Nevyšlo však ze svědomí mého,

Z toho nemá jiný opletání;

Tak cizému hříchu snad předejdu,

Za to na dnu soudném v milost vejdu.“ –

Outrpně hned jich tu mnoho:

„Má chudák teď dobré mínění,

Umřít musí tělesně beztoho,

Přejme jemu duše spasení.“

Žádali hned milost královskou,

Ať nakloní vůli otcovskou,

Ať na chvilku sejmou se mu puta,

Dovolí se zkroušenému lhůta.

Vyslyšev je, král Pazourus káže,

Ať se smyčka smrtící rozváže,

Ať se Kulíškovi pohoví,

Než on, co ho tlačí, vypoví.

Kulíšek to slyše okřeje,

V srdce vstoupí mu zas naděje:

„Pange lingua, přijď mi, Duše svatý,

Ať ošoustnu tyto moje katy!“

Tak si pomysliv svou hlavu snížil,

Ohlídnul se po všech všude,

Pak počal: „Tu sotva jeden bude,

Komu někdy bych nebyl ublížil.

Ještě děcko v košilce jsem běhal,

Sotva maminka mě odstavila,

Ještě jsem ku jejím nohám léhal,

Hříšná povaha se prozradila:

Za beránky jsem se rád loudával,

Celé dny jsem kradmo trávil,

Sám-li některý se potoulával,

Já ho ouskočně udávil;

Sladké hry pak opakujem rádi,

Mlsná huba vůli nám zavádí.

Smělost má dostala štěstím zrostu,

Nedržel jsem více postu,

Denně jsem se o něco pokusil.

Když jsem nenasytil se jehňátkem,

Tak jsem za vděk vzal s kuřátkem,

Kachnu neb husičku jsem zadusil;

Jestli od oběda co ostalo,

To se v písku k večeři schovalo.

Však to na mou věru málo;

To za zmínku hrubě stálo.

Ale slyšte, moji vzácní páni,

K bídě mé pozvání!

Šel jsem jednou po Tatransku,

Tam kde obr Kriváň vévodí,

Aj, tu Zubík se mi nahodí,

Pozdraví mě po slovansku;

Pak praví: „Že jednou vás uhlídám!

Aj, můj nejmilejší příteli!

Ba, co příteli! povídám,

Vždyť vy z mého jste slavného rodu;

Nemluvím to bez důvodu,

Mé nebožky tetky sestřenice

Praděda vašeho milovnice,

Potom si ho za manžela vzala,

Odtud naše přízeň se počala.“

Já řku: Ač by mně to nové bylo,

Přece velmi mě to potěšilo.

Přidal jsem pak něco, jak se sluší,

Když se mluví světským pánům v uši.

Tak jsem s vlkem se oznámil,

Uzavřeli jsme lovit vespolek,

Všechno věrně dělit kromě holek;

Však to mě můj nový strýc omámil,

Pokrevnění draze stálo.

Kozu-li jsme ulovili

Nebo tele chutné si dobyli,

Z toho já jsem neměl nic neb málo,

Maje právo k polovici.

Zdali berana si zabil,

Nebo mou pomocí vepř se nabyl,

Hned se našli pomocníci:

Paní Žroutka, sedm dětí

S zuřivostí sem přiletí;

On tak na mne vrčel a se zpouzel,

Ona škňoří se a šklebí,

Že kdyby to cesta k nebi,

Nerad bych se o to byl ostouzel.

Ba, když sežrali si krávu, vola,

Neostalo mi ničeho zhola,

Ani kostka mně nezbyla,

Spíše někde zahrabána shnila.

Ale proto netrpěl jsem hladu,

Nekradl jsem ani jsem neloupil,

Ale za dobrý si peníz koupil;

Neb jsem zlata, stříbra měl hromadu,

Že bych na věky měl do sytosti,

Kdybych nemusil se světa jíti;

Ale zůstane teď ve skrytosti,

Víc nemůže žádný ho užíti.“ –

Aj, tu král, jak slyší o pokladu,

Vystrčí hned svou velebnou bradu,

Praví: „Hm! hm! odkud pak ho máte?

Myslím poklad, o němž povídáte.“ –

Kulíšek však na to odpoví:

„Arci, co bych také získal sobě,

Když se žádný o tom nedoví;

Nač mi poklad, když já v hrobě?

Ano, duši mé snad ulevím,

Když tajemství toto vyjevím.

Když tajemství více neprospívá,

Nevěděl bych, proč se déle skrývá.

Arci, nesvědčí to dobře synu,

Když on otcovskou odkrývá vinu;

Ale jest nad všechny povinnosti,

Vždycky sloužit zřízené vrchnosti.

Byl to zlodějský sic skutek,

Ním jsem dobyl si pokladu,

Ale nevěděl jsem jinou radu,

Jak odvrátit celé říši smutek;

Nebo tak jsem předešel jen zradě,

Která se potajmo chytře kula

Naproti královské vládě.“ –

Slyšíc královna takové řeči

O pokladu, trůnu nebezpečí,

O smyšleném strašlivém spiknutí,

Řekla u velkém pohnutí:

„Brána věčnosti se vám otvírá,

Smutné duši své ulevte,

A co pamět vaše jen posbírá,

Oných tajných věcí nám vyjevte!“ –

Král doložil: „Žádný tu necekni,

Kulíšek však ať se mi přiblíží

A tajemství, co mu srdce tíží,

Pro mou spásu upřímně vyřekni.“ –

Ten hned odhodiv smrtelné oko,

Rychle se žebříka sstupuje,

Klaní paní se a pánu hluboko;

Zubík však potajmo hubuje.

Ohloupení druzí stáli,

Ale vrčeti se báli.

Však Kulíšek nechal jich se zlobit

Mysle, jak by se mu podařilo

Milost královskou si dobýt,

Níž by se zas pomařilo

Nepřátelské namáhání:

„Ale to je k předzvídání,

Že lhát musím, to nad míru,

Pán Bůh daj jim dobrou víru.“ –

Sečkat dál nemohla královna,

Proto dobrotivě káže,

Ať juž svědomí rozváže,

Vypoví tajemství zrovna.

On však na to: „Jednou nohou v hrobě

S lákavým se světem loučím,

Pokoj věčný přeja sobě,

Bohu duši svou poroučím;

Svému zatracení vyhýbaje,

Pravdou nejlepší si poradím,

Tak ať žádný mně nelaje,

Či já vinu skrytou vyzradím.

Trpká věc jest srdci citelnému

Na přátele vlastní žaloba,

Ale peklo dlouhá, horká doba,

Která vyplácí lživému.

Pán Bůh ví, já nemohu jináče,

Ač to hrozně duši proniká,

Ale věčnost juž se odmyká.“ –

Ferina si vzdechnuv hořce pláče,

Královna chudáka litovala,

Za něj se u krále přimlouvala:

„Shledněte naň tváří milostivou,

Ulehčte mu chvílu žalostivou,

Věc zajisté v jeho duši skrytá

Musí býti pro nás důležitá;

Kažte ticho v celé společnosti,

Řečníkovi dodejte smělosti.“ –

Král učinil podle vůle paní,

Pak počalo Kulíškovo lhaní.