IV. Zpěv.
Soumrak třetí smouší, z domova co Jozeff již vyšel,
Slunce zapadlo třikrát, nenavracuje předce se zpátky.
To Jákuba netěší, pachole jenž den celý čekal.
Co jen se chlapcy stalo? zdaž potkalo ňáké neštěstí?
Bouřlivá kormoutí noc víc teskného teď otce;
Srdce mu cos stahuje, jej klíčí svíravá tesknost.
Zamhouřit ni oko své může té nocy celičké,
Vzdychajícýmu teprv se k ránu oči uzavrou.
Usne; nedlouho pak spí, – pak z lůžka jak zděšený skočí.
Zdálo se mu viděti, jak Jozeff sy vzdychá přetěžce,
Jaktě lomí rukama; předc žádný se nechce ustrnout!
K nebi oči zdvíhá, o pomoc celý uřvaný volá;
Však pomocy nevidí, ubohého neb všecko opouští!
Jak naříká, běduje, přispěl by kdo, jak se ohlíží.
Čím víc uřvaný lká, tím víc naň potvory sočí.
K otcy se obracuje, o pomoc jej žádá až s pláčem:
„Otče, vytrhni ty mne! spomozyž!“ volá, „ach pomoz, otče;
Přispěš, otče, sobě!“ a k němu své vztahuje ruce.
„Ach, přijdiž jen brzy, prv nežli mne krutě utrápí!“
Jákob sáhá po něm, – procytne, a zděšený strne.
Strašlivý sen zmizý, však hrůza nemizý se s očí!
„O, jaký sen!“ sobě dí, „ó jaké to strašlivé zdání!
Hrůza mne omrazuje, – ó sne, pryč zajdi, potvorný!
O! by jen polovice, co viděl jsem, státi se mělo!
Prv ouzkostí umru, – ta žalost mne do hrobu schvátí!
Proč ale nejde Jozeff? proč se nenavracuje chlapec?
Co jen to má znamenat?“ – zamlčí se a těžce oddechne;
„Co to pořád ve mně vře? Poď, Jozeffe! poď brzy! kde jsy?
Proč ten strašlivý sen bouří mne a srdce mé děsý?
Bože! ach, kterak pněl! Proč jen ho vidím pořád v slzých?
Jak mi podával rukou! Trudným proč snem se jen trápím?
Však nemohu sy pomoct, – posavad také hlas jeho slyším:
Ach, přijď otče brzy! – hlas ten posud mou duši svírá. –
V poušti-li kdes bloudí, – ouzkostí neb plyneli v slzých, –
Zmořený od žízně, jak Ismael snad smrtí hyne!
O, by Hospodinův anjel, jako Ismaelovi
Vody okázal pramen, jej šťastně z pouště provázel!
Mně ubohému ho zas dovedl bez ourazu šťastně!
Bože, co ve mně ten sen tvoří pořád obrazy strašné!
Ach! snad nejhorší zvěř – chraň!! – mé srdce jest těsné!
Již myšlínka tato mne leká a srdce proráží!
Snad potýká s chlapcem se již šelma! ba snad ho již sžírá!“
Strápený, poděšený tím snem, zas na lůžko se vrhne;
Však nemůže se stišit, – nová z lůžka ho zvedne výčítka.
„Otče nesmyslný ty!“ sobě dí, „cos jen sy pomyslil,
Nezkušené pachole v poušť vyslati, – kdo ti to radil?
Jítili s ním nemohl z tvých některý sylných pacholků?
Outlé a mdlé pachole oddolat zdaž šelmě jest v stavu?
Má-li to jest příčina, – budeli kde dítě nešťastné?
Proč sužuješ mne, blude? proč žereš srdce mé stále?
Proč mne pořád mámíš a omylným snem duši děsýš?
Proč ale ty nejdeš? kde, Jozeffe! dlouho tak vězýš?
Ach! ó lhalli jsy, sne! – ach! jestli co zlého se stalo! –
O, by mé, než uslyším, živobytí svůj konec vzalo!“
Dél’ nemůže vydržet, zajíká se, dech se y tají;
Ven ze stánu musý, chce vzlíkati chladné povětří.
V myšlínkách s shrbeným hřbetem sy až na pole vyjde.
Však pokoje ani tuť, – také v podnebí těžce sy vzdychá.
Na pahrbek přijde, počíná kde k Sychemu stezka.
Loubí sy tu vysadil Jozeff, zelenou y besýdku.
K Sychemu pilně hledí, vidět však ani člověka není.
„O, jaký smutný to den, nebylo jakby ve světě lidí!
Dech se mně zatahuje, ač lehce se dýchá po bouřce;
Mně ale ouzko tak jest, jak ležel by kámen na plícých!
Jak to slunéčko tak dnes prolézá smutně a chudě,
Bouřkou protrhaná mračna jak trudně ho smouší!
Jindy ten list zelený, jak truchlivě zvadnul najednou!
Kvíteček, jejž vysadil Jozeff, – proč vadne a klesá?
Kam jen se ohlídnu, vše zdá se mi kvílit a truchlit!
Srdce nepukne mně div! – O, Bože! ty sám ho posylň!“
Zdvihne rukou k nebesům, kolena ohýbne a kleká.
„Bože Abrahamův a Izákův!“ pokorně sy vzdychá,
„Ty! jenžs ve zdraví mne až z Mezopotámie vedl
K otcy, s maličkými, s ženami také provedl šťastně!
Jenž jsy na vzdálené mne vždy cestě ochránil neštěstí,
Zvěř divokou jsy krotil, před zlostí y Ezava chránil!
Otče! uslyš ubohého hlasu, – ach, rač těšit starce!
Jestliže kdes bloudí chlapec – jestli že mře kdes na poušti,
O, ty Všemohoucý ho chraň! dej anjela synu,
Ať uvidím brzy jej, – ať k srdcy ho svému přitisknu!“
Povstane a k Sychem po celém vůkolí hledí,
Z dlouha přicházet na se ode Dothain muže dva zhlídne.
Bedlivě na ně hledí, pak vzkřikne: „Toť Cháran a Huza,
Mých ovčácy ovec!“ – Větší pak ho hrůza pojímá:
„Proč tak váhavě jdou? proč bez hocha smutně se loudí?
Proč do země hledějí? a ve mně proč krev se tak zdýmá?“
Dočkat se jich nemoha, proti nim sám klesaje běží;
Z daleka na ně volá, popadá ač ledva že ducha:
„Dobřeli vše se děje? Kde Jozeff? proč s váma on nejde?
Dobré to dítě kde jest? Proč vy sem přicházýte sami?
Kde pak chlapec zůstal? ach, mluvte! mne déle netrapte!
Jen povídejte brzy, na věrné jak sluhy patří!“
Až k zemi se sklonějí, po chvíly přetvářeně praví:
„Hospodin tě zachovej! přejeme my vše tobě dobré!
Jozeff, se tážeš, kde jest? jak můžeme my o něm vědět?
My nezahlídli okem nám vždycky pastušku milého!“
„„Cožli u stáda nebyl? Ani vy nepovíte mně pravdy?““
„O něm co víme, jest to, bratří že sy vzpoměli na něj,
Že se mu dobře děje u tebe, té naděje jsoucý;
Vyslali na zvědy nás, zdaž předce se zdráv vynacházý.
Neb když pro dobytek nebylo víc v Sychemis trávy,
K nápoji scházelo též vody, neb vyschly čisterny,
Přehnali stáda a šli hledati nové studně do Dothain.
Hle, co nalezli, vizyž!“ Hned rozbalují cosy z uzle.
„Viz, zdaž Jozeffa jest,“ – zajíknou se zas, „hle, tato sukně!“
Doň jakby hrom udeřil, Jákub se potácý a klesá!
Charan hnedle skočí, nepadl by, ho v náruči zdrží,
Huza podpírá také, nemůžeť na nohou ani státi,
Jak osyka se třese, – strach jim, že jim zhyne v rukou;
Předc se pak vzpamatuje, krvavou zas sukni zahlídne,
Ji do rukou popadá a bolestně líbaje zhlíží.
„Ach, oděv Jozeffa jest! – ach, sukně jest chlápce milého!
Ach jest, Jozeffa jest!“ vzdychá k nebi a ruce spíná.
„Hle, jak zkrvacená jest, jak zedraná sukně jest krutě!
O, jak posmejkaná jest, ztrhaná, ach, od zvěře drzké!
Ach, zvěř nejhorší trhala tebe, rozmilé dítě!
Ach, tebe šelma drala! – a já ještě jsem! ni hynu hořem!“
Stát na nohou nemůže, ovčácy pak na drn ho sázý.
Sukni opět popadá, slzami, ji líbaje, smáčí.
„Hle, jak zkrvácená jest! Nevinná krev tvá jest to, dítě!
Ach, byl jsy, byls nevinný! Na tobě kdo poznal kdy vinu?
O, synu rozkošný! ubohý jak umřel jsy ukrutně!
Od zvěře drán divoké, v krvi jak jsy se koupal bolestně!
Pročs, Jehovo! radč mne nezabil? pročs chlapce nechránil?
Dítěti tak ctnému pročs připravil hořká tak muka?
Ach, zvěř nejhorší trhala tebe, rozmilý synu!
Ach, kterak těžce jsy umřel, – a nebe nechránilo tebe!
Bože! kterak jsy mohl jen hledět na to! pročs to dopustil?
O, Jehovo! odpusť, co prořekla tu otcova žalost!
K reptání nebyla, – víš dobře to, usta má kvapná.“
Teď umlkna vzdechne, – a znovu slzy hořké prolívá.
„O, viděl, v snu jsem viděl, mé dítě, zle díti se s tebou!
O, kterak jsy naříkal! rukama lomě, jaktě jsy kvílil!
Přispěti já tobě chtěl, – ó žel! žeť sen mne nemejlil! –
O, viděl jsem, jak rukou žalostně jsy vztahoval ke mně!
Chcy ruky ti podati, – nebylo však víc ducha ve mně.
O, synu roztomilý! tak již tebe více neuzřím!
Tvé spanilé a libě smějícý se líce nespatřím!
Proč jen na světě jsem? Nejhořčí snášel bych hoře!
O, Jehovo! k otcům brzy slož mne!“ tak vzdychal srdečně.
Roucho své roztrhuje, do země celý sklopený sedí.
Cháran y Huza nad ním, však zticha jen vzdychaje slzý:
Jej obadva vyrazyt a těšit všemožně se snaží:
„Otče! netrap se,“ praví Cháran, „co platné tvé lkání?
Sám sebe usužuješ, – nám horší nastane žalost.
Vždyť pak učíval jsy nás, že zná Bůh též osladit hořkost.
Pichlavé zdažli trní nevydává ze sebe růže?
Pozdvihni se zase! povstaň! trp zármutek mužně!
Hospodin tě potěší! nesužuj se a rmoutit se přestaň!
Vstaň, neb zemdlený jsy, my k stánu tě doprovodíme,
Bys pak slabostí neklesl, podpírat chceme tě snažně.“
Od země pozdvihnou starce, on vzdychaje kráčí;
Sukni nese krvavou, ji líbaje, ní slzy stírá.
„Hle, kterak zkrvácena jest!“ prohodí jen, – zase ji líbá;
„Hle, kterak zedrána jest!“ a po každém oddechu klesá.
Před stánem ho ženy zhlídnou tak kráčeti těžce;
S podivením hledějí, strnou ouzkostí y zblednou:
„Co se starému stalo? Pohleďte jen, těžce jak kráčí!
Zle musylo se mu dít! Neklesl by, kdo ho to tuží?
Kdo ho to podpírá? Nohama vždyť ledva že plete!
Kdož ho pod paždí drží? co jsou to za muži neznámí?“
Zelffa pak vzkřikne: „To jsou ovčácy, Cháran a Huza.
Jistě že zle se děje se syny; mne hrůza již mrazý.“
„„Však co to““ Bála praví, „„v rukou má? – Zdá se že pláče!
Nyní to roztahuje, rukama teď lomí, zas to stáčí!
Ach, musylo veliké zlé potkat ho, těžce neb vzdychá!
Poďme mu vstřič, ó ženy! ať zvíme, co zlého se stalo!““
Vyjdou poděšené ze stánu a teskně se táží:
„Co se ti přihodilo, stařečku? co těžce tě trápí?
Proč rukama žalostně lomíš? proč těžce tak vzdycháš?
Proč jsy tak uplakaný? ach, rcy! potěšit sebe nechej!“
Promluvit on nemůže, těžkost nová srdce mu sklíčí;
Že uviděl své ženy, tím větší sevře ho žalost.
Hned ženy jej dovedou do stánu a mdlého tam sázý.
Nic nemluví, neb tíž jako kámen na srdcy mu leží.
Těžce pak vzdechne a dí: „Ach, Jozeffa více již není!
Dobrý syn – ach, zahynul!“ zajíká se a pláče y na hlas.
„Plačte ho, ó mé ženy! ach, Jozeffa želte bolestně!
Sežrala nejhorší zvěř jej! – ach, plačte ho, ženy!
O, jak zkrvácena jest, zůřivě jak zedrána sukně!
Ach, zlá šelma drala ubohé – ach, plačte to dítě!“
Zmámené ony hledí, rukama sepiatýma ji zhlíží;
Promluvit též nemohou, slzami y svými ji smáčí.
Jákob pak jen vzdychá: „Ach, Jozeffa více již není!
Ach, Bože! pro mne není ve světě víc žádné radosti!“
Místo ale tišení ženy s ním do pláče se dají;
Smrt krutá Jozeffova y jejich teď srdce pronikla:
Ač když Ráchel žila, s ní horlily vždycky závistně;
Jákub že Rácheli přál, nenáviděly tu milenku.
Jak nelitostná ale smrt Rácheli zavřela oči;
Procýtl sestřenský cyt, slzami y Lía se bročí;
Více teď zamiluje po sestře osyřelé děti.
V Jozeffu Ráchelinu (podoben jí byl,) ctí teď památku.
Jozeff též žen otcových sy hleděl vždy, k nim byl též vlídný,
Uctivý, přívětivý, všech poslušen, všem se zalíbil.
Protož milovaly jej tyto víc, než své syny vlastní;
Srdce máteřské jejích zlé prý kormoutily činy.
Smrt uslyšavše krutou, želely Jozeffa upřímně,
Plakaly též s Jákubem, těšení samy potřebovaly.
Jákub pak obláčí se v žíni, jen pláče a vzdychá.
Nejlépe obsluhují ženy jej, ač s ním tiše pláčí.
Jindy kterou jídal rád, připravují mu krmičku;
Však ani tu okusyt nechce, jen pláče nad sukní.
„Aspoň co ptáče pojez,“ nutějí, „bys okřál maličko!“
On pak hořekuje víc: „Vstoupím k synu do hrobu pláče!“
Teď domů Benjamín, pachole rozkošné, přiběhne;
Co stalo se, nevěda, poskakuje děcko to švarné
V zpěvu, a skákání šátek rozvazuje spěšně;
Pln veselosti posud, dnes vybral že dvé holoubátek,
Otcy podává je a dětinskou skáče radostí,
Býti ho neznamená v zármutku postaveného.
„Otče, pohleď! strakatá ti nesu, hle, dvě holoubátka!
Matka je bránila dost, sameček proti mně také vrkal.
V háji jsem na stráni je vybral, tam v tom buku dutém.
Chtíc’ poprvé vyletět, však zhlídše mne v hnízdo zas sedli.
Otče, hle! Což neslyšíš, nevidíš zvířátka ta krásná?
Bývala, dobře to vím, krmička ta vždy tobě chutná.
Nechcy stehýnko ani z toho mít, – jen ty sy pochutnej!
Pro tebe na vysoký strom lezl jsem, by chutnala tobě!“
Jákub pak nic nevidí a žalostí jen skloněný sedí;
Benjamín teprva podívá se na otce užaslý:
„Co se ti, otče, stalo? co tě souží?“ k němu se blíží, –
„Jsy nějaký smutný! Máš, zdá se, uplakané oči!
Hle, ta holoubátka – omakej, jak tučná! – přináším!
O, by ti chutnala jen, vesele bys zas hleděl na mne!“
Však on, jak pozbyl by sluch y zrak, nevšímne sy chlapce;
Vzdychaje víc se shrbí, pachole nezdá se ni znáti.
Hořce do pláče se dá teprv teď malý Benjamínek:
„Což pak já víc nejsem synáček tvé Rácheli milé?
Jindy jsy rád odemne přijal, když ptáčka jsem přinesl,
Tisknul milého jsy vždy, přivinul též k srdcy synáčka.
Teď nevidíš, neslyšíš, mne znát ani dítě své nechceš!
Ach, co jsem ti provinil?“ počíná pak plakat srdečně.
Jakby ze sna procytnul, Jákub teď oči otevře;
Že pachole tu vzlíká, uvidí a na něj se ohlídne,
Béře na lůno ho své, hluboce pak vzdychaje praví:
„Dítě osyřelé ty! bratra zvěř sežrala dravá!
Matky, bratra, hle, nemáš! – A já těžkým sehnu se hořem!
Zlotě zde tě zanechám, do hrobu lehnu, vím, že brzy!
Matky, bratra, hle, nemáš! nejhorší sežral vlk bratra!
Jozeffa více není!“ Rukama hned sáhá po sukni.
„Viz, jak zkrvácená jest, jak zedraná Jozeffa sukně!
Jozeffa více není! Ach, plač dobrého bratříčka!“
Lekne se Benjamín a z lůna se otcy vytrhne:
„Jozeffa, ach, sukně!“ s pláčem ji otcy navrátí.
Jákub pak ji popadá, kanúcy ní slzy sy stírá;
Hořce zas pláče, neb jde také nářek mu dítěte k srdcy.
„Ráchel!“ zas lkát počíná, – „ó šťastná jsy ty, milá ženo!
Lehla že do hrobu dřív! ó přeji ti hrob, milá máti!
Přeji, než uslyšela syna svého milého neštěstí!
Přeji, žes usnula dřív, zůřivá než šelma ho drala!
Poznovubys musyla okusyt smrtedlnou tu ránu!
Poznovu sstupovalabys v trudnou tam hrobu bránu!“
Cháran y Huza, ženy, ukojit jej všickni se snaží;
Vypravují, těšejí, co vědí, neb jim co připadne.
Matky holoubátka přinesou, okusyl by, ho nutí!
Y také Benjamín, by pojedl, chuti dodává.
Děcko švitorné toto, ledacos povídá nebo šplechtá.
Jákub utrápený však okusyt předc nechce ničehož.
Po nějaké chvíly zdvihne se, – po všech se ohlíží;
Chárana, Huzu také posavad tudy státi zahlídne:
„K stádu odejděte hned,“ káže, „vy poslové smutní!
Šelma neškodila by žádnému, ji plašte a bíte!
Mým pak synům rcete, – do ruky zase sukni tu vezme, –
Rcete synům: že brzy vstoupím k synu do hrobu pláče!“