IV. Zrak Evin dosud slzí pro ráj ztracený

Zrak Evin dosud slzí pro ráj ztracený

a toužně přes pole tam v slunnou dálku zírá,

kde anděl bránu stráží, meč plamenný svírá, –

ráj nevrátí se nikdy jak sen prosněný.

Zří obětí svých synů rudé plameny.

Hle, prchá Kain a nese v prsou viny štíra,

krev první pije země, pastýř Abel zmírá, –

vzkřik matky letí v poušť, kde není ozvěny...

Máť s pláčem objímá tu mrtvou hlavu drahou

a okem vyděšeným hledá syna vraha

a rudou ránu smývá slz svých rosou vlahou.

Čím jest jí hořký chléb, jejž jídá v tváře potu,

čím jest jí ráj, čím světlá upomínka blaha,

když mrtvé dítě neprobudí ku životu...