IV. Zvon.

Kdo v prsou svých máš velký, zvučný pravdy zvon,

ať zahlaholí s hůry v šíř i dál!

Ať slavný zpěv mu v kraje snáší větru sklon,

jak perutěmi bouře v důl by vál!

Ať rozduní, co síly v dumném srdci má,

ať rozvlní svých ňader hloubku v řeč,

ať hlasem obrovským jak bitva zahřímá,

jak prorok, jako moře, jako meč!

Jak srdce vložené tam v prázdno prostoru,

tam v nedozírné výše taj i chlad,

jak myšlénka, jež volá vzhůru k obzoru,

tak i ten zvonek veský zvučí v lad.

Snil s hvězdami a vzbuzen zorou pěje v dál,

a poutník slyší jej i spěje blíž.

Ó najde věřících tvůj hlasný ideal,

kdy z duše, byť i v poušti, promluvíš!

Hle v cestách kol, jak z poupat vypučelý květ,

jdou řady chodců pestře sváteční,

a všickni v jeden cíl jen hlasu zvonku v sled,

kde nad zelení vížka skromně ční.

A přijde též, nechť stokrát hlas tvůj oslyšán,

přec osamělý poutník zas i zas,

a mnohý zemdlený, jenž divým bludem štván,

dech stají slyše divomocný hlas –

I pozná jej, ten velký lidských prsou zvon,

nechť věstí slitování, slasť či bol,

ať vítězství či pád, ať vzkříšení či sklon!

Ó jen jej v pláč i jásot rozhlahol!

A v taký den, kdy láska, velikosť a výš

tě lidská překoná, pak tóny roň

své nejhlubší, pak rozzvuč ke dnu prsou skrýš

a v krásný, velký svátek slavně zvoň.