IV.

Byl třeskutý mráz

uprostřed prosincového dne.

Na selském dvoře

zbožný byl klid.

V pozadí president,

osvoboditel.

Poctivý stál tu, počestný lid,

mrtvému sedláku,

prostému, velikému se klaněl.

Na katafalku,

obklopen přítomností celého národa,

věnce z úcty a obdivu dané

ministru, muži a moudrému člověku,

slova, nejpozorněji vybíraná,

tomu, jenž šetřil slovy, láskou i citem,

nikdy však pohledem moudrým,

rozumem opatrně uváženým, svým štítem.

Tak tu stál na selském dvoře,

sám sebe našedší,

v poctivost věřící lid,

i jeho president, za živa svatý,

sám sebou i vlastním svědomím zaujatý,

ušlechtilému a prostičkému příteli se koře,

jenž nikdy neselhal, nikdy nepokořil,

mlčel a pracoval, na všechny myslil a vlád,

pluh úsilí v rukou, jak sedlák tvrdou kleč

do nevděčné půdy zabořoval,

za velikého mrtvého,

za sebe, neústupně sobě věrného,

i za budoucnost obráceného národa celého

před mrtvým spolupracovníkem tu stál,

svou úctu a lásku

mu mlčky projevoval,

svou prostotou a tichem

je povznášel a dotvořoval.

V dálce a v skrytu krysy

u prázdné skoro již mísy.

Taž se jich, komu uvěří.

Zlobou a blátem tě udeří.

Na konec otázka jen ta:

Měli jsme dobrého presidenta?

Neodpoví ti cháska ta,

nadutá, chtivá a upjatá:

Svatý tu kráčel po zemi.

Chceme se za něho schovat,

ale nechce se nám ho následovat??