IV

Jak světélkuje citem

osudné ztráty den!

Vzpomínky šerosvitem

i černých strastí krytem

jak krvavě je zřen!

A marně život loudí,

bez cíle je-li hruď!

Kdo kaje se? Kdo soudí?

Ó pamět nezabloudí,

když zářijová ruď

na ratolesti lehá,

tu vždycky zamrazí

i kořen. Marná něha

jak vítr srdce šlehá

a jíním je a rzí.

Jak nehasne a rudna,

přec mrazí onen den!

Jak hvězda stoupá bludná

a hloubí se jak studna,

z níž čas je napájen.