IV.

Cit tesknoty mě rozvlnil:

tak sám jsem s čertem tady zbyl

v prostoru pustém bez mezí;

i za pracku jsem zmetka jal

a maně se jej vyptával:

„Co dobudou ti vítězi?“

„Co dobudou?“ jak opice

se ušklíb po mně, „velice

se divím, brachu rozmilý,

proč v líc chceš zírat příštím dnům,

proč neřekneš mi perfectum

a neptáš se: co dobyli?

Vždyť tady dá se povídat,

je toho dnes už slušný řad,

co přivezli vám kořistí,

Krvavý Tůma zápisy

už dávno o tom robí si,

z nichž můžeš vše si vyčísti.

Ta první a ta největší:

lid český má dnes v bezpečí

svou mariánskou houfnici:

dva muži s velkým zapřením

ji zachránili s uměním

ze tlamy zhouby zející.

Krvavý Tůma šátek vzal

a opatrně podvázal

jí křídlo v pravý okamžik,*

a prozřetelná Sybilla

v daleké Vídni čistila

několik všemohoucích klik.

Toť první věc a největší.

Však minulost jak dosvědčí,

že zůstala též jediná.

A chceš-li tedy pozor dát,

já dále mohu odkrývat,

co budoucnost jim ještě dá.

Ve Vídni bojce pozvou si

a dají jim tam pod vousy

plničké voné talíře,

kde ryby budou, ptáčata,

zvěř lesní, drůbež pernatá –

i najedí se k nevíře.

Pak nadělaj z nich hofráty

a ozdobí jim kabáty

a poví jim pár vlídných vět – –

A boží boj či z vděčnosti

odloží svoje tvrdosti

a sloužit začnou o sto pět.

A sloužit budou v službách všech,

dokud jim bude sloužit dech

a konečně i bez dechu

a byť i šle jim praskaly

a ať se oči zakalí –

v té službě najdou útěchu.

Pak skane večer veliký.

Už plazit budou jazyky,

už jako mouchy na podzim

polezou mdle. A chabým rtem

se budou ptáti kolkolem,

zda ještě co se káže jim...*

Však než to přijde, vykonat

se musí, co chce dějin řád:

Nalézt se musí Lipany,

kde z bojců ti, kdož moudří jsou,

těm druhým lebky rozbijou

a nastane mír vítaný.

Pak dávno slibovaný ráj

se snese na ten český kraj

a zlatý věk vám nastane:

Thun, Brynych, Švarcenberk bez not

pět budou s vámi o závod:

„Kde domov můj“, „Hej Slované“.

Váš sedlák, kořen národa,

když zrovna z nouze neprodá

zděděný otecký svůj lán,

nalezne tolik ohledů,

že bude vždycky k posledu

jen českou řečí fendován.*

Na sociály dá se šroub

a do zlovolné huby roub –

je čeládka ta mizerná,

jež bez rozvahy bez řádu

do státních pevných základů

jen dynamit svůj klásti zná.“ –

Čert dál chtěl mluvit, já v tom chyt

jsem monologu jeho nit

a myslil: „Zvíře pitomé,

teď prolet nápad mozkem mým

a jím hned ztuha přiškrtím

pekelné tvoje renomé.“

A nahlas pravím: „Zdá se mi,

že ztemnělými brejlemi

se díváš jejich na práci,

však zapomněl jsi vítězství,

o němž svět celý dnes už ví:

co říkáš zmaru punktací?“

„Tys přec jen snílek veliký

a z vlastenecké kroniky,“

čert jaksi vážně propoví,

„jsi málo lap. A celá věc

jak prosta jako příběh přec

o Honzovi a Vaškovi.

Váš Honza: ,Já chci!,‘ tiše děl

tu Vašek: ,Já ne!,‘ zaječel

a pak byl Honza bit;

kdyby byl Honza vzdoroval,

Vašek by býval horoval

a moh též pravdu mít.*

Však že dnes Honza ubohý

nemůže více na nohy,

je Vašek prozřetelný rek –

a zatím je to pralidský

jen malý lapsus logický,

abych to věcnou formou řek.“

Čert umlk. Já jsem schlazen byl,

však ne dost jist. I umínil,

že časem půjdu k Táborům,

ke Krvavému Tůmovi,

on jistě čertu odpoví,

jak, co a proč. On pln je dum

a pravd a gnom. Je ozdoba.

Sám, historická osoba,

zná historii nejlépe.

Snad vtipnější je než můj ďas.

V svůj arsenál jej stopí as

a řádně čertu vyklepe.

Už obzor byl kol ztemnělý,

my náhle s mračny letěli,

jak ďas už vůbec cestuje:

bez zavazadel, bez peněz

atd., jak to svižně kdes

Vrchlický barvou maluje.*