IVAN.

Z jitra jasné vzhůru vzešlo slunce,

S sluncem jasným hostů přišlo množství

Na tejn slavný knížete Jarvora.

Havranů co hejno nade hvozdem

Za šedého večera se vznáší,

K blízkému ztuď spěchaje bojišti,

Že se mrak zdá zakrývati blankyt:

Tak i hostů mnohočetné zbory –

Ztuď, kde vstává i kde lehá slunce,

K Jarvorovému se tejnu blíží.

Aj! tu hlučno v knížecím jest tejně;

Dlouhou síní harfy znějí duté,

Pěvci k harfě písně pějí zvučné.

Na vysokém trůně Jarvor sedí,

Sivý orel na vysoké skále;

Podle něho krásná choť Bělína.

Jako měsíc z modra kol na stráni

V ouplňku kdy vzejde na večerním nebi,

Tak i ona na vše množství hledí.

Vše se klaní kráse zde i moci.

Založené ruce, o sloup podepřený

Na konec té síně stojí Ivan;

Mladý Ivan kněžic to Charvátský.

Okem plameným ke trůnu patří,

Bolest jakás, nikdy necítěná,

Bolně jemu ňádra mladá svírá.

Milost jest to ku kněžně Bělíně.

A tak stojí a ke trůnu patří,

Až zavznějí zvuky rohů hlasných,

Zovouc v dvůr ku hře a potýkání.