IX. Ach, útěcho, ty rajský hoste,

Ach, útěcho, ty rajský hoste,

když největší je bolu břímě,

tu pomalu se tvoje símě

do srdce skládá a v něm roste.

Však zkypřena být půda musí;

pluh žalu dříve v dlani smrti

vše hroudy ješitnosti zdrtí,

sobectví křemen zkruší v kusy.

A zalita být musí země

dřív slzí hořkých vlahou slanou,

než vzácné símě rajskou manou

tam skane a se ujme jemně.

Však jednou v srdce hlubé líše,

tu roste v svitu lásky boží,

je nezadusí více hloží

a pučí též a kvete tiše.

Za kalich má pak resignaci

a za plod mír a poklid svatý,

jenž nad všecky se vznese ztráty,

jímž v eden se zas duše vrací.

Však nežli všecko to se stane,

proč tolik vzdechů srdce zryje?

Proč v kalich, jejž tu člověk pije,

nám tolik hořkých slzí skane?