IX. Bába moje v rakvi dřímá, dítě na kolébce.

Bába moje v rakvi dřímá, dítě na kolébce.

Myšlenky se divné honí v těžké mojí lebce.

Smrt a život, vznik a konec – protivné dva póly!

Ret by chtěl se pousmívat, ale srdce bolí.

Oba tiše, tiše dřímou – bába s vpadlou hrudí,

a mé dítě za hodinu zardělé se zbudí.

Co tu lépe? Usnout navždy? Probudit se zase?

Kam jde duše mrtvých – spících v tichém snění čase?

V peřinkách svých sněhobílých spi, mé dítě zlaté,

prabába tě nehýčkala ani jedenkráte.

Ale jestli nyní v spánku duše tvoje bílá

tam, zkad přišla, na mžik zpátky křídlem zakroužila:

na pěšinách jiných světů, při nichž hvězdy zkvetly,

zulíbá tě, jak tě potká, prabáby stín světlý!