IX. BALLADA O SKEPSI VĚKU NAŠEHO.

Dnes zajásal by Sokrates!

„Že nevím nic, já pouze vím,“

tím zvučí město, zvučí ves,

vše nejistota, skepse, dým;

i básníků tak jistý rým

dnes pouze skepsí hlaholí,

a každý říká zvykem tím:

Snad. – Možná. – Sotva. – Nikoli!

Žil vskutku kdysi Perikles,

a dnešní Řím je posud Řím?

Což Alkibiad, jeho pes?

Vše bajky. Ba nad dílem svým

juž starý Homer k smrti zdřím’.

Co pravda? Proč? Tak blábolí,

jak vrabci svoje „čim čim čim“:

Snad. – Možná. – Sotva. – Nikoli!

Shakespeara spolknul Bacon dnes,

Dantova Bice – bláznovstvím,

jak své křepelka „pětpeněz!“

sbor skeptiků s úsměvem zlým

se šťárá otců dědictvím.

V strž skepse, v negac výmoly

vše skácí klínem hromovým:

Snad. – Možná. – Sotva. – Nikoli!

Je věru losem nejlepším,

být hloupým jak vůl na poli,

než ptát se: Žiju? piju? jím?

Snad. – Možná. – Sotva. – Nikoli!