IX. Biševo.

Sluj velká, temná pustém na ostrově,

v nějž vlny mořské bijí, větrem štvané,

leč jednou za den se tu zázrak stane:

vše v sluji chvilku září azurově.

Tu od podlahy, jíž hláď moře, k stropu

je všude plno modravého svitu,

a voda třpyt a lesk má lazuritu,

jas, na křídlech jejž nosí motýl trópů.

Caprijské sluje sestro – ptám se němý –

ó, rci mi, jak se vykouzlil ten div?

Kdo čaroděj? Co za zázraky těmi?

Jen vzpomeň – dí mi – jak to modře vzplálo

ti v srdci, kde jen tmavé smutky dřív,

když slunce lásky se tam slzou vdralo!