IX. Bolestná epištola.

Jsou u nás věštci, kteří prorokují,

že přijde jakás doba vykoupení,

po bouřích, mrazech že zas svitne slunce,

nad naší zemí vzplane duha míru

a že to u nás bude oplývati

mlékem a medem... Rod za rodem zmírá

a proroctví to dál a dál se dědí,

a chvíle jsou, kdy chví se nám nerv každý

jak židům kdysi v touze Messiaše...

Naděje plané, snění pohádkové!...

a běda nám, ta svitne-li nám doba!...

O život bojem národa je život.

Dva listy máme z naší historie,

kde nemusí se krev nám v líce hnáti

buď studem nebo vztekem, nebo hořem,

dva listy, při nichž člověk steskem vzdychne – –

a to jsme se tak rvali s celým světem

o volný vzduch a o to, což je naše –

a tak se rvali hezky, že z té slávy

jak medvěd v mrazu z přehojného tuku

chcem’ do dnes v naší mizerii týti –

než sláva ta je dávno projeděna,

a medvěd chuďas je už kost a kůže.

Však máme naděj! Naši věštci z tribun

a táborů a schůzí nevázaně

a jiní zase odami a hymnem

nám vázanou ji řečí vroubovali

a štěp se ujal... Celou šírou vlastí

ve srdcích stkví se zelená jen barva...

A každý věštec jako chytrý cikán,

jenž předpoví, co příjemno je sluchu,

má v dlani lesklý peníz popularity

a spokojen je – a dál národ čeká...

Na šedé skále v dubů vlhkém stínu

ční drobnolistá nízká kapradina,

vždy zelená je – však vždy beze květu –

nuž, kdo z nás ještě věří pohádce té,

že kapradina vyžene květ zlatý

v nějaké příští svatojanské noci? – –

Ó kdyby dnes to celé lidstvo zašlo

a zbyli jen dva lidé na dvou pólech

s tou lidskou krví ve svých arteriích –

jak vystřelené šípy budou letět

na jedno místo, kde se v sebe vrhnou

a soku sok chtít bude otevříti

tu tepnu a krev nechat vyvřít rudou. –

A kdyby dnes to celé lidstvo zašlo

a na každičké zbyl tu polokouli

jen jeden národ – zdvihnou se jak mraky

a ničícími blesky svými, hromy

bít budou v sebe do sledního dechu,

by žil, kdo zbude... Strašlivý to zákon

té věčné přírody... Kdo bojuje, jen žije.

A my si v příští bouři plné časy

mělčíme ducha nadějí jen planou

a kupujeme pěknou nervositu

nevyplnitelnými illusemi.

Ó velká moci, kterou zovou Bohem,

či osudem, či pověčnými řády,

před klidem chraň nás rukou milosrdnou,

před zlatým květem svatojanské noci.

Byť klid ten lesk měl doby Periklovy

a byť měl slávu světovládce Říma,

když Oktavian zavřel templum Jana,

chraň před ním nás – to počátek je konce;

tam v perspektivě pláň je Chejronejská,

les Teutoburský, hordy ze severu...

Nech lít v krev naši divý vztek a hořkosť,

jež sílí ji a jež i napne svaly,

nech nás jít stále ústrky a bouří,

nech nám ten obzor věčně zatažený –

jen žádný klid. A dej nám trochu prozřít,

že čeká nás jen ústrk a jen bouře,

zkalený obzor, boj do nedohledna,

ne pro slávu boj, boj o trochu vzduchu

a trochu světla, co tak potřebujem

nejnutněj’ k žití, dej nám vše to vědět –

snad zatnem’ zuby v hořkém odhodlání,

snad s těžkým srdcem tiše dáme s bohem

těm bajkám, v nichž jsme tolik rádi snili,

snad trochu trpkým bude ten náš život –

však budem žít!