IX. Buď požehnán, ty lístku první,

Buď požehnán, ty lístku první,

jenž ve smaragdu bujné zdobě

jsi zrak můj s životem zas spoutal

po té tak teskně dlouhé době!

Buď požehnána, písni první,

jež vylétla’s z lesního houští

a zvonkovou svou mannu sila

po srdce mého zprahlé poušti!

Buď požehnán, paprsku první,

jenž s oblohy v má prsa skanul –

vždyť tebou duch můj ztrouchnivělý

zas v tichý modrý plamen vzplanul!

A je mně teď, jak vzduch by nesl

na vlažných vlnách bájné hlasy,

jak po slunce by zlatých prškách

se třepotaly dávné časy.

Jak kolem hlavy šplounaly by

zas dětské písně, smavé zkázky,

jak žila by zas matka moje

a hladila mi černé vlásky.

Jak by se ke mně naklonila:

„Jsi mi tak bledý, dobrý hochu,

hleď, kolem vše se směje, volá –

jdi, dítě, ven a hraj si trochu.“