IX. Causerie na Bledském jezeře.

V podzimních barvách zeleň jásá,

a slunce líbá celý kraj,

mně v knihu samé zlato střásá,

zem slz a bídy mění v ráj.

V podzimních tónech všecko hýří,

tůň vody, azur nebe, zem,

vše protivy se v srdci míří,

i mně dnes život sladkým snem.

Nad jezerní zde sedím tůní,

vše drahé v duchu objímám,

zpit světlem, září, sluncem, vůní,

svět za pohádku luznou mám.

Ó, věru, takových dnů málo

nám všední život přeje v dar,

šum, strome, větví, dumej, skálo,

lij, révo, v hruď mi čár i žár!

Tak plně, cele, dechem jedním

vzplát, žíti jednom ve mžiku,

ký div, že číše douškem sledním

vzpomínám tebe, básníku!

Jsi při mně zde jak všichni milí,

jež v duchu kolem sebe mám,

na rodné půdě tvé v té chvíli

na tebe nejvíc vzpomínám!

Víš, jak jsme podali si ruce,

tam pod Prešerna pomníkem?

Jak zabušila srdce prudce,

já cítil, že’s ty slavíkem!

Slavíkem s notou bohatýrů,

jak rána o štít zní tvůj zpěv,

v budoucnost svého lidu víru,

jenž hlásá v bojů spor a řev.

A tak jsme podali si dlaně,

bloudíce v svěžím Tivoli,

po dlouhých lukách u Lublaně,

na obrů zříce vrcholy.

V tvé krásné vlasti vše jest básní,

tam lehko býti básníkem,

tam v jásot se a radost zjasní,

co bylo bolu výkřikem!

Hůř u nás – ale vše se zdaří,

když pevná vůle vede nás,

když slunce pravé krásy září

ve básnických snů hodokvas.

Když poesie slunce hoří,

a duhy svoje klene výš,

když tonem v citů sladkých moři

a plnou pozvedáme číš.

Ať realná, ať idealná,

nám poesie pravou jest,

když láme srdcí bradla skalná

a svítí do všech lidských cest;

když v hoři slzu utřít může,

po boku bědných usedne,

a lásky stele bílé růže,

a dětským okem pohlédne;

když otčině, jež v moři svárů

se zmítá, proudy štvaný prám,

můž’ býti hvězdou k spásy zdaru

a pevný ku přívozu trám;

když smí se bratřit s duchy všemi,

již před námi již pěli kdys,

když v závod s nimi rodné zemi

v čas příští zachováme rys;

když ruku v ruce jdouce spolu

ku kráse stále výš a blíž,

ať spadnem, stanem na vrcholu,

nám kyne shody, lásky číš!

Ať dokola se všecko kalí,

ať dokola se všecko tmí,

ta chvíle byla mou – ať z dáli

bouř života si znova hřmí;

nad Bledem jitro čarokrásné

mi v srdci bude věčně plát,

ve vzpomínce vždy budu jasné

tvůj kraj i tebe objímat!