IX. Červánky.

Již nebes strážcové se bděním znavili,

zrak pečlivý laskavou rukou zakryli

a světla sfoukli;

neb pevně udřímli i ti, kdo leží choří,

jim v lících ranní sen už zdravý ruměn tvoří,

a v háji slavíci se rozetloukli.

Zem, propast zamhlená, teď náhle prosvítá,

hor temných vrcholy zář rudá prokmitá,

hle, les už hoří!

Oblaky rudnou již a okraje se zlatí,

žár tichých plamenů již, zdá se, vesmír schvátí,

zřím, jak se trhá mrak a obloha se boří.

To kácejí se mhy, tmy sloupení a strop,

jim čistá, smělá zář teď otevřela hrob.

Už skřivan zpívá!

Jak tváří andělských roj zlatých mráčků letí

a mizí v dálce kdes jak smích blažených dětí,

a blankyt osluněn se k rosné zemi dívá.

Tak v žití klopotném a v temnou pochyb noc

si hvězdný ideál též béřem na pomoc,

dál krok se žene;

v hlubinách duše věřící jas růžný vzchází,

jenž podél drsných cest nám vonné kvítí sází,

zrak osluněný mosty přes propasti klene.