IX. České vojsko

Na Veliký Pátek při pašijí hlase

vždy prý jednou za rok Blaník otvírá se.

Stará kronika i báseň o tom píše,

ujařmený lid si o tom šeptá tiše:

„Už je Velký pátek, už nás na kříž bijí,

už nám kolem čela věnec z trní vijí.

Už nás bičovali, v bok nám vbodli kopí,

už Vlast, naši matku, v proudech krve topí.

Už nás Vídeň vraždí, už nás v pouta jímá,

kde je naše vojsko, v Blaníku jež dřímá?

Kdy pomůže zemi, která k smrti sténá?

Kdy dub na Blaníku už se zazelená?“

Ticho ve vesnicích, ticho v celé zemi.

Zraky plny hněvu, ale rty jsou němy.

Trpí země česká, trpí po staletí.

Ale mezi lidem divná zpráva letí.

Divná zpráva letí, druh ji druhu sdílí,

rytíři že z hory dávno vyrazili.

Blaník otevřel se za měsíčné noci,

vojsko vyjelo ven, Čechám ku pomoci.

Šťastně uniklo svým nepřátelům, vrahům,

vítězně se vrátí k volným českým prahům.

Je to naše vojsko, z vyhnanců a sběhů,

ze všech světa konců, od všech moří břehů.

Prapor český zase nad hlavou jim vlaje,

Svobodu s ním nesou do českého kraje.

Lid si o tom šeptá, hlavu k zemi kloní:

„Slyšíte už z dálky temný dusot koní?

Blaník už je prázdný! Vojsko ale žije.

Nepřítele bije, za Čechy se bije.“

A lid, který mlčel, šeptá v rozechvění:

„Proroctví se plní, konec utrpení.“

V chalupách lid tajně sobě vypravuje:

Z Francie a z Ruska český vítr duje.

V Praze naslouchají v temné noční tiši.

Zdá se jim, že náhle v mlčení tom slyší,

v Karlově jak mostě nad vlnami řeky

Bruncvíkův meč hnul se, jenž tam zazděn věky.