IX. Donna Lukrecie.

Buď zdrávo moře! Jak to dávno již,

cos pro mne lyru svoji rozehrálo,

a perel svojich přeplněnou číš

mi v pozdrav jásající ve tvář hnalo,

že nevím dosud, co to po ní hrálo,

zda vlny tvé, či vroucí moje slzy.

Já nemyslil, že uzřím tě tak brzy!

V snech často slýchám tvoje bouření

a vyskočím a blažen myslím ještě,

že o má okna tříštíš vln svých deště

a chceš provázet moje nadšení

tou nekonečnou melodií vzdoru

a jásotu a výskotu, sta chorů

jak ďasů s anděly by bylo v sporu.

Však po tvých vlnách že provázet budu

tak brzy svého zoufalého reka,

v tvou věčnou činnosť jeho stápět nudu,

v tvou síň, do níž svůj purpur slunce svléká,

již lampy věčné, hvězdy osvěcují,

to nevěděl jsem, dítě snů, v nichž pluji,

ni včera ještě. Proto zdrávo buď!

Jak delfína, jenž v tvoje čisté vlny

hned pohrouží a hned pozvedá hruď,

můj zpěv zkolíbej v souzvuk čaruplný!

Tak jistě Twardowski tě nepozdravil,

když poprv s ďáblem po tobě se plavil.

Benátky tonou v ranní mlhy moři,

jak zlaté jehly hroty stěžňů hoří,

a po lanoví kapky vody v mlze

se houpají a hrají jako slze;

sta lodí jako racků zástupy

se tlačí v němém sboru kolem Marka,

jen časem odtrhne se od tlupy

dál zarejdujíc malá, černá barka

a vesly hrajíc zvolna v mlze mizí,

za sebou rýhu jako stříbro ryzí.

Ta hustá mlha právě přišla vhod

těm našim větroplavcům, kteří s výše

na plášti ďábla jako černý bod

se nesli, jeseně jak lupen tiše.

Nad spícím městem nyní spolu stáli.

Zde jejich hovoru jest zbytek malý:

Nu konečně! Však jel’s dost pomalu,

toť Benátky, ta snů mých vidina!

V ranního světla mírném opálu

jak zaskvívá se moře hladina,

ji sotva vzruší loďka veslující,

jak motýla let plachý děcko spící.

Ó dómy, mosty, paláce a věže,

nad vámi takto těkat bez otěže,

to smrtelníka příliš krásný sen,

by dlouho trval sotva vyplněn!

Nuž dvorně z koše svého nadšení

mně’s do úst strčil hezky plnou lžíci.

Nech město spící, lodě veslující,

a pomoz spíš, jak v toto víření,

jež na rialtu probouzí se právě,

nám slétnouti jest, aby vzbouření

tam nevzbudil náš příchod neobvyklý

v těch kramářův a plavců tupém davě.

Já zřím ty blázny, jak by strachem křikli,

sta kříži žehnali se ze svých prámů,

by tryskem utíkali v stín svých chrámů

a kněží pak by přišli ve průvodu

hned zažehnati kletou moře vodu,

jak velká rada polekaná celá,

a komor olověných střecha těžká

by z čista jasna nové hosty měla.

Teď třeba něco nového si stkáti,

bys pevnou nohou na břehu moh’ státi,

neb chátra zde jest příliš pověrčivá.

Pro příliš rozumu ti málo zbývá;

moh’s klidně v noci přistát do Benátek

a nám i jiným uspořiti zmatek.

Pak nebyl by pán toho divadla

zřel přenádherné krásy velkolepé;

tak bývá to, čím koho jiný tepe,

sám zavinil; však hleď, jak upadla

loď naše příliš vzdušná, příliš nízko,

že nad lodí těch blbců tíhne blízko

a snad jim mozky v tupých lebkách motá.

Však počkejte jen! brzy hezká nota

vám zahraje v sluch, tu jste nečekali.

Hleď, Twardowski, cíp mého pláště malý

já spustím, aby šlehl do stožáru.

Co činíš, stožár stojí v jednom žáru,

juž chytá loď, slyš křik a divou vřavu!

To právě chtěl jsem; my teď v toho davu

se zmatek snadno hračkou přimísíme.

Hleď, kterak vhod nám stožár silně dýme,

v ten černý kouř po plášti svém se s plesem

jak čarodějky po koštěti snesem.

Jen haste! trochu ohně, nevídáno.

Je pán juž dole? dobře! vykonáno!

Juž třetí den, co v Benátkách jsem host,

a upřímně ti řeknu, mám jich dost.

Tys nedovedl zkojit moje choutky,

pár chytrých kněží – ostatní jen loutky,

ten dože, jenž se stínu svého leká,

ta luza, která na cizince čeká,

by stáhla je za každý výklad prázdný!

A umělci – já nesnesu ty blázny,

z nichž každý leží v obrazů svých kráse

a jako páv sám sebou nadýmá se

a myslí, že když Karel Tizianu

kdys podal štětec z vděčné úsluhy,

jim z nebes výše velký Pán všech pánů

své anděle měl dávat za sluhy;

pár nevěstek, holubů legiony,

jak všady v noci klid a ve dne shony,

dav ničemů, kteří jsou ve dne spáči,

a zlodějů dav, již jsou prodavači,

třpyt minulosti, zbledlé památky,

toť celá sláva, toť jsou Benátky!

Chceš dokonce je opustit?

Ba skoro mi tak radí cit.

To chybuješ; jít z Benátek

a nepoznati krásy vděk,

do níž sta očí jen se vpíjí?

Já myslím sličnou Lukrecii.

Tu dámu znáti nemám čest,

ta pro mne holé jméno jest.

Jí dože klečí u nohou,

papežský legat kardinál

ten s nebe měsíc by jí sňal

i hvězdy s celou oblohou;

kdo šlechtic, po ní v taji vzdychá,

a každý miluje ji zticha.

Však je to také krásná žena,

pleť její neví, co je změna,

a rozvlněný zlatý vlas

plá nad jantar a nad topas.

Teď ty se stáváš poetou!

Leč co s tou sběří prokletou,

mně brzy žena – jako žena.

Leč ze všech ta jest vyvolená.

Nuž chci ti věřit, ale spěš,

ať chytře k ní mne uvedeš.

To státi se má ještě dnes,

neb dože dává velký ples,

a ty jsi též u něho hostem;

ten ples nám k tomu bude mostem.

Já hostem býti dožete?

Co blábolíš – v tom šatu prostém?

Jen poslechni a z poupěte

tvých pochyb bude plná růže,

než večer v půlnoc rozkvěte.

Květ rosu hledá, žena muže...

Ta stará píseň odvěká

vždy baví znova člověka.

Nuž já to všecko zařídím,

já druh jsem tvůj, tys pánem mým,

já přivedu též Lukrecii,

pak teprv uzříš poesii

a chloubu celých Benátek;

vše ženy – proti ní jsou štěrk,

já chvátám šat ti vyhledati,

bys obstál čestně na plesu,

a v kapse pro ni přinesu

na seznámenou – vzácný šperk.

Mám zatím česť ti s bohem dáti!

Ty erotické eskapády

juž nemají víc pro mne vnady.

Já, prosím, vždycky bez rozpaků

se přidržuju pouze raků,

rak pro mne má tak zvláštní vděk.

Toť symbol, leze nazpátek.

Aj, pane markýzi, ten vtip

se mohl podařit vám líp;

leč rak má kardinálský plášť,

mně důstojnosť mou připomíná;

však stranou pusťme všecku zášť

a zapijme ji douškem vína.

Já žertoval jsem, má se stát.

Kde o číš jde, tam vždy jsem rád.

Ples nádherný juž rozvinuje

své duhy pestré po sálech,

na vlnách tonů všecko pluje

a víno tryská v pokálech;

brillanty v krásných vlasech hoří

a safír nyje na šíjích,

v hedvábí šumu jako v moři

se ztrácí vtip a žert a smích.

Toť jediné je život pravý.

Dnes nechtěla jsem do zábavy;

jsem bez muže, tož bez pomoci.

Já nahraditi chci vám všecko.

Počkejte aspoň po půlnoci,

vy nedočkavé, malé děcko.

Co pravda – pravda, taký ples,

toť vlastně je můj úřad celý,

šat kavalíra řády skvělý

se může ukázati dnes,

a rozum a vtip diplomata

lze pokojně do kapsy strčit.

Hle, tu se mihla a tam chvátá,

za portieru chci se skrčit,

jak půjde kolem, uvidí mne,

a přece jednou si mne všimne.

Dnes celé jsou tu Benátky.

Toť jako scéna z pohádky.

Však koruna má přijít všeho,

tož magnát z kraje dalekého,

kde vládne mráz, kde samý led;

sem přijel a byl u dožete,

ten pozval jej a věru hned

zde musí býti. Jak, co rcete?

kýs medvěd polský přišel k nám?

nuž tož se na něj podíváme

a zdvořile jej uvítáme,

cos takového vzácná věc

a stojí vždy za podívanou.

Tam kráčí – hlele, vizte přec,

brillanty na šatech mu planou,

na čapce třapec nad třapec,

se perlami skví mléčná dráha,

od hlavy jemu k patě sahá

déšť rubínů, ten celé doly

nového světa sebou nosí,

a čapky jeho na vrcholi

hle, démant jako vejce pštrosí.

Já musím nazpět k rakům svým,

neb dobře-li to uvážím,

já slyšel, čím dál na sever

že lidé také více jedí,

a nad sta jeho hadrů, per,

a brillantů co na nich sedí,

mně milejší je mořský rak,

nechť leze třeba naopak.

Nuž tady bychom, brachu, byli.

Zde nebudeš mít dlouhou chvíli.

Nuž tedy, kde ten div tvůj jest?

Dá čekat na se, na mou čest!

Pojď, zatím prohlídnem si hosty.

Já nemiluju dlouhé posty

ni u žen, ani u jídla.

Ba je tu, já ji zahlídla;

to urážka, to skandál děsný.

Kdo – koho – kde? Mně vzduch tu těsný,

neb já ji viděl, pane, též,

a na můj klobouk, nedím lež.

Že tady jest, to věru mýlka!

Ba, nyní tomu malá chvilka,

kde kolem mne se mihla právě

a změřila mne pohrdavě,

jak řekla by, viz v této době

a tady jsem já rovna tobě.

Kdo ale – prosím, o kom řeč?

To zráda jest a klamná leč!

Sem pozvat donnu Lukrecii,

toť šílenstvím zvu, utopií!

Jak, Lukrecie tady jest?

Kde cnosť jest? Stud? A kde je česť?

Jdu dožeti dát o tom zvěsť!

Ó pomsto sladká, komu děkovati

za vlídné toto bájné pozvání?

Zde, smím-li vaším otrokem se zváti,

ten pán, jenž tu se dvorně uklání,

on dožeti byl dneska představen,

být vaší známostí chce oblažen.

To nejkrasší byl mého žití sen.

Kdo přivedl sem tuto dámu?

Kdo zná ji a kdo se k ní hlásí?

Toť věru paní vzácné krásy;

však nikdy jsem ji v Marka chrámu,

ač dobrou paměť mám, přec neviděl.

Ó nestoudnosť těch vašich čel!

Pan legat na své říze zářící

má od vlasů mých ještě tkanici!

Ó drzosť, kdo je dáma tato?

Což nezná markýz víc to zlato?

Ty podvodníku! Konec již.

Kdo je ta dáma? Nevidíš?

Či oslepl jsi přes den snad?

Však včera ještě mojich vnad

jsi lépe viděl nach a sníh.

Já vidím, plesu hovor ztich.

Kdo odvede tu dámu odsud?

Co nechtěl čert! Co nechtěl osud!

Jak skončí tato trapná scena?

Však po čertech to smělá žena.

Než vyvedou ji sluhové,

já ptám se ještě naposled,

kdo vyvede tu dámu ven?

Ať vystoupí, se ozve hned.

Ach hrůza! Ticho hrobové. Já!

Všem, pánové, všem sladký sen!

Nu tohle bylo kapitální.

Já hlad mám z toho bestiální.

To byl bych nikdy nevěřil,

jak tento chlap se bíti umí,

jak blázen člověk trne, čumí,

tu máš a juž tě udeřil;

a poslední si odbyl včera,

a všech šest bylo raněno;

čert dal mu sílu za věno!

Však hlupák je to první třídy.

Jen tiše, snad juž usnul přec

ten roztoužený milenec;

má Lukrecie s ním dost bídy,

jak asi ve snu těžce chrápá!

Však platí, a ví, kam se sápá!

Spí, – já jsem mohla umřít nudem.

Teď teprve se bavit budem,

tam vedle osvětlený sál,

jen, prosím, račte směle dál;

též dože přijde, jistě slíbil.

To hřích by byl, ten aby chybil.

Dnes Lukrecie na smíření

nás vítá, pěkné pohostění.

Co se stalo, buď zapomníno,

když v číších hoří rudé víno

a zrcadlící v něm se šíj

dí k pijákovi: pij a pij!

Pan dože v dobrém humoru.

Vy, šelmo, měl bych komoru

vám přichystat, vy z donny přízně

jste vypích’ mne – a z mojí trýzně

si pranic nikdo nedělá;

mne ještě žádná nechtěla,

a proto vždycky za útěchu

jsem ku svým rakům dal se v spěchu.

Vy odpouštíte, paní milá?

Já dávno všem juž odpustila,

co severní ten blázen nudit

mne začal svojí litanií.

V tom poznávám zas Lukrecii.

Tu Madonu, pro kterou žiji.

Tu vílu, perlu, poesii!

Však nežli půjdem dále v sál,

já viděti bych sobě přál,

jak spí ten medvěd od severu.

To dobrý nápad na mou věru.

Však nebezpečný – Myslím, není,

a byť byl, stojí věru za to.

Chci viděti jej, kterak v snění

ty démanty a perly válí

se po podlaze, to vše zlato...

Mne zvědavosti plamen pálí.

Já rozhrnu tu oponu.

Ó růže v nebes záhonu!

Zde vidíte v tom zrcadle

své mládí smutně uvadlé.

To platí tobě, milostnice.

To odkazuji republice!

Ten zničil mne; co platen krásy vděk?

Co zbývá mi, než prchnout z Benátek?