IX. (Epilog.)

Oj, což bylo v městě jásotu a plesu,

že již navždy konec ptačímu je děsu!

Jak se velikánům padlým vždycky děje,

všechno sápalo se valem po mrtvole,

aby vyškublo si péra za trofeje,

tak že za chvilku jen tělo zbylo holé;

ba, i toho vztekle vyhladili sledy

k nenabytné škodě rodné ptakovědy.

Celý týden byla slavnosť za slavností

za hlaholu zvonů, za hmoždířů třesku,

pestré průvody, hra divadelní v lesku,

skvělý posléz banket pro nesčetné hosti,

na němž přípitků se vzneslo tisícero,

a – což nezbytným jest koncem pro pohádku –

já tam kvasil také a též jedno péro

ptáka olbříma jsem vzal si na památku.

Ale zlosti víc než radosti mně plodí

nešťastné to péro. Krásou sice stejnou

žádné na světě s ním péro nezávodí,

rovnou barev hrou a změnou čarodějnou:

tu plá ohněm zlatým z něho odlesk slunný,

tu hrá stříbrným zas čarosvitem luny,

chvíli bílé jest jak sněhy padlé právě,

chvíli zelení se rovná jarní trávě,

v černo bouřných mračen obláčí se v mihu

a zas modré jest jak čistý blankyt jihu,

někdy červánkově všecko rumění se

a hned v sedmibarvou duhu promění se,

motýlů pel stře si v samet širých třásní –

Ach, to péro samo hotovou jest básní!

A hle! ve svém středu chmýří jeho řásné

jako páví péro jeví oko krásné;

však to oko není mrtvá barva čírá,

ale jako živé z jemných třásní zírá,

líbezná i divná z něho hledí duše:

často zam’ženo jest jako sladkým steskem,

teď plá vznešeně jak v nadehvězdné tuše,

teď zas rozkoše se jiskří smavým bleskem,

jakýs luzný taj mi vyjeviti práhne,

jako hvězda v tůň mi svítí přehluboko

do duše a v dál ji divuplnou táhne –

snad to samo báje kouzelné jest oko.

Takto péra prapor nádherně se skvěje,

když mně pišícímu nad hlavou se chvěje;

ale jinak mnohou neplechu mi kutí

pírko veleptáka – krásné pírko, bože:

brk jak bambus tlustý – k jeho přiříznutí

bylo zapotřebí kuchyňského nože,

podle toho arci má též nožek špičku:

sotva by se vešla dívce do střevíčku.

Chtějte pak, bych psal vám po moderním vkusu

švihem graciósním, s lehkou elegancí!

Divte se, že někdy spíše slona klusu

sloh můj podoben či medvědímu tanci!

Těžko ciselovat takovýmto dlátem,

čárka vlásčitá se v notný provaz mění,

každá písmena se stává kolohnátem,

stopy něžnosti a jemnosti tu není,

všecko neurvalé, hrubé, drsnohranné

a když padne kaňka, ta již vydá, Pane!

Kaňkou takovou snad tato báseň celá.

Ale což? I výprask někdy pěvci zdravý

a snad publiku vhod přijde nová mela –

z nouze kritická i štvanice ta baví.

A té tíhy! Brk svůj udržuji s těží,

jako hrubý kůl mi na rameně leží,

a jak pomalu se vleče po papíře –

co mne trudu stojí, nepodobno k víře.

Jiným arci hej! Těm snadno se to píše,

když svá písadla ve dlani jedva cítí

a brk letem sloky na papír jen dýše –

však by nepěli o sladkém pěvce žití,

kdyby ramena jich byla obtěžkána

centovými péry ptáka Velikána.

Kdyby aspoň díla velká pravé ceny

brk můj za odměnu dal mé práci perné!

Než, co črtá stožár tento opeřený,

však jak na posměch tak všedně malicherné!

Ale nejhůř jest, že není místa dosti

pro brk ohromný v mé malé domácnosti.

Zatím, co jím píšu v jizbici své skrovné

báje nevinné a zpěvy nebojovné,

kolosální péro za mnou oknem čouhá

a svým koncem bůh ví kde se v dálce plouhá;

tu pak snadné jest, že mimo moje chtění

leckoho tam pod nos zašimrá neb švihne –

Jestli tak se stalo – básník vinen není,

prožluklé jen péro nechať důtka stihne!

Kolikrát jsem chtěl se sprostit jeho tíže!

Ale jakýs očar zlý mne k němu víže

a tak nechť si třeba smích a hanu zkusím,

péra toho kříž dál trudně nésti musím.