IX. FINALE.

Tak myšleno to nebylo... Zlá kletba

to losu mého –, zmar jen sít,

leč k čemu žalovat? Zlá byla setba,

plod lepší nemoh být...

Já chtěl snad víc, než mohlas uhádnouti,

ví Bůh, já chtěl jsem pouze s tebou žít,

však dřív jsem musel zakotven být v pouti

a právo, zváti svou tě, mít.

Tys byla cíl – ty druhé stupně žebře,

po kterých k hvězdě chtěl jsem dostoupit...

Cíl zmizel mi... a lezec v pláči žebře

o smilování... o soucit...

List po listu se z pošty vrací,

„Neznámá adresátka“...

Můj duch se s výše kácí,

ta odpověď je krátká.

Den po dni nese úspěch nový,

o všech ti píšu denně,

zpět s týmiž zas list přijde slovy

obratem neprodleně.

Nuž msti se mi... máš právo k tomu,

já v nové velké práci

se pohřbím... Ale v patách tomu slovu

můj duch se s výše kácí.

Teď bys tu mohla sedět – paní

mých snů a visí...

kde dřevěný se panák sklání

nad veteše směs cizí.

Já královnou tě vídal v snění...

tys nechtěla tak sama, –

teď pohozené štětce v tlení...

to moje smutné drama.

Mé jméno světem letí

a ptá se: kde jsi?

Zřím tebe v spleti snětí

jda mezi lesy.

Však marně pravidelně

můj každý list se vrací...

hvozd šumí necitelně,

kol pějí ptáci...

Snad propadáš již smrti...

ó ticho stále...

Přes vše, co duše drtí,

jde život dále.