IX. Honza rychtářem.

Boháčem se Honza stal

každý mu teď úctu vzdal.

Pán Bůh mu i svatí:

za mudrce platí;

ba i těm děvčatům už

nad Honzu nižádný muž.

Za štěstím závisť však jde:

rychtář i konšelé zde.

Honzu na soud hnali,

přísně se ho ptali,

odkud že jmění své vzal?

Honza však jenom se smál.

Lupič neb čaroděj jest!

Utopit? – malý naň trest!

V pytel jsou jej všili,

na hráz položili:

,Hodinu k přiznání máš,

ortel než stihne tě náš!‘

Rada se vzdálila již,

Honzovi tíže a tíž.

Mlčet neb se znáti,

obé v zlo se zvrátí:

„Hrdlo neb peníze ztrať!

Nyní mně, Filipe, raď.“

Pytlem tu v středu zří stád

pasáka, šelmu, kol hnát.

„Nechci,“ jal se lkáti,

„rychtářem se státi;

hoďte mne do vody jen!“

Slouha mu pomohl ven.

Za blázna sám v pytel vlez’:

,„Rychtářem chci být už dnes.‘“

Honza pytle nechal,

s bravem domů spěchal.

Věru, měl nejvyšší čas:

rychtář tu s konšely zas.

,Jak jsi se rozmyslil, rci?‘

,„Rychtářem býti vám chci.‘“

,Z rady žert si tropí!

Nuže, ať se topí!‘

V rybníce pasák byl hned,

rada se vracela zpět.

Jaký to úžas a div?

Honza tu se stádem, živ!

Co tu bylo ptaní!

„Hozen v rybník, páni,

stáda jsem pod vodou zřel;

tohle jsem vyhnal a šel.“

,Stáda?!‘ – pan rychtář se ptal.

,Pojďme tam!‘ konšely zval.

K rybníku se hnali,

s hráze hopcovali.

Celý tak magistrát dnes

na vždycky do bahna kles’.

Jaký to po obci shon?

Na poplach vyzvání zvon.

Honza, chytrá hlava,

rychtářem se stává;

hlouposť a lakota však

v rybníce pohřbeny tak.