IX. HORROR VACUI. (I.)

Tak nutno začít: Přede lety

my v pluku spolu sloužili,

on rád měl ženy, cigarety,

číš vína, žertík zpozdilý –

však rozumějme: vůbec ženy

a vůbec vÍno. Zvláštní ceny

ničemu nedal v stycích svých;

ni přátelství se vrchovatě

vzdát nedoved – on v měďácích

cit vydával a nikdy v zlatě.

Měl k vojenské i karieře

cit zhrdavého odporu –

vždyť voják dnes se cestou beře

šlapanou od profesorů!

Studium věčné, samá kniha,

hřbet ohne učenosti tíha,

pleš, brejle, člověk-pápěrek!

Ne, císařské kdo nést chce šaty,

má mít, jak Napoleon řek,

především a jen oheň svatý.

A – co dým jizbu naplňoval

a táhlo k ranní hodině –

o touhách těch rád zahořoval

(a v tom byl pravdiv jedině):

Že cítí žár ten v hrudi douti,

že ví, že moh by vyniknouti,

leč komický mu úděl dán:

kasárním dvorem vleče žití

a bude opotřebován,

aniž by moh kdy posloužiti.

Čert aby mír vzal! Mír je pouze

žní zlatou podlých ničemů,

však vrahem bývá smělé touze

a škodou rodu lidskému –

jen válka podstatou je všeho

a zřídlem vzruchu velikého,

vždyť všecky cnosti osobní

a podněty děl nesmrtelných

vyrostly dosud jenom z ní,

jak svědčí příklad lidí čelných – –

tak vyznívaly jeho tužby...

On v pluku neměl přátelů,

na jednotvárnost denní služby

a vážnost nadvelitelů

zřel s ironií nepokrytě –

a tomu v jeho konduitě

se ovšem přesný výraz dal

a proto mnohý z důstojníků,

než by se skompromitoval,

střeh se s ním privátního styku.