IX. HORROR VACUI. (III.)

Až letos – počátkem té války –

jej potkám v živé ulici:

z jakési zastrčené dálky

s transportem jede k hranici,

je vesel, k žití plný chuti,

na sklenku vína hned mě nutí,

kde možno trochu povídat –

však přísahá a dává ruku,

že věci zašlé nechá spát –

psí službu, kreatury v pluku.

Sedíme. Cigarety voní

a víno jako topas plá.

– Ta válka... Modlil jsem se o ni,

když modlil jsem se – ta je má.

Já zplesnivět moh kdesi v kleci –

leč Osud smiloval se přeci,

teď, brachu milý, budu kvést,

víš, měl jsem vždycky v sebe víru,

znám, velkého cos ve mně jest –

však kam s tím v chorobném tom míru?

Věř, já z té sklenky svého žití

jsem během roků řádně pil

a nevím, lze-li pochopiti:

já pořádně se nenapil –

ne, vlastně jinak vše to bylo:

mně do duše se protivilo,

co život podával mi pít,

a ďas ví – nebylo přec síly

tu sklenku jeho odstrčit

a žít jak trapist zasmušilý.

Vem ženy – každá chudák jistě...

a s mučenickou glorií –

však svatý Pavel na svém místě

už dí: Smrt není trpčí jí.

A svatá pravda. Já to zkusil

a tak si do duše je zhnusil –

teď řekni mi však upřímně:

Čím je ten život beze ženy?

Toť směšno vše... Leč mučí mě...

A toužím... A jsem znechucený...

A člověk vůbec – brachu milý,

vždyť jsou to vesměs bestie –

do kultury se zabalili

a krve žízniv každý je –

a každý hloupé já své upne

i k věci třeba nedostupné –

i slunce strhli by, buď jist,

když vystupne jim uhlí v ceně –

ostatně – jsem též egoist –

však znám se k tomu otevřeně.

A přec: než nějak hnusně válet

se v štěstí jejich špinavém,

já volil raděj prozahálet

své dny v tom míru nezdravém –

podotknout musím: z blízka, z dáli

chodili, by se postarali:

partie vzácné, děvče květ,

tchán hodnostář vždy zazobaný –

a roman moh bych povědět,

jak honily pak ctné mě panny!

– Konečně je ta válka tady!

A já v ni doufám ze všech sil,

že nahradí, čím dohromady

ten mír se na mně prohřešil –

víš – nitro moje. A mé jmeno

zde musí státi ozářeno –

ty dočteš se. Eh, žízniv jsem

tak zvané slávy na té zemi!

Chci znám být všude, lidem všem –

snad proto, že tak zhrdám všemi.

Rci: může člověk nad tu žízeň

světějších citů v žití mít?

A teď mi dává sudby přízeň

i možnost hned ji uhasit! – – –

A jak by viděl tu svou slávu

opírá dlaní horkou hlavu

a sivé oči nehnutě

jsou upřeny kams v neurčito,

kde dým vlá jako perutě,

za nimiž vše je tajno, skryto...