IX. HORROR VACUI. (VI.)

Já šel tam. Nemocnice taká

překvapí každou návštěvu:

kam pohledneš, tam život láká

tě k radostnému úsměvu:

vojáci vymyti a čilí

se v chodbách, parku seskupili

a kouří, na rtech žert a smích –

po strázních pole, kruté řeži

se octli v říši blažených.

Zle ranění však v skrytu leží.

Jdu, hledám číslo kamaráda.

Před dveřmi jeho pokoje

vojáček-sluha na zem skládá

vak, kufr, koňské přístroje –

radostně jaksi na mne civí,

pán jeho je prý zádumčivý

a nedal slova v odpověď,

když on mu hlásil, že se zvedlo

ten špitál šťastně nalézt teď

a přinést kufr, vak a sedlo –

Snad návštěva ho povyrazí.

– Je raněn? – Ani potuchy.

– Co tedy s ním? – Jo, kde to schází?

Je divný ňáký, bezduchý,

nemluví, oči otevřeny,

jak struna leží natažený,

je vnitřně nějak pokleslý –

tak byl, jak dnes ho vidím zase,

když ze šance jej přinesli,

kde vyznamenal tolika se.

– A co se v oné šanci stalo? –

No, Rus tam tedy šanci měl,

v ní kanonů – no, dvacet málo –

a vojáků jak v oulu včel –

a bili do nás jako ďábli,

nám, pane, věřte, oči slábly,

krev tekla nám z nich od hřmotu –

a co nás padlo! No, co chcete?

Těch kulí sypalo se tu,

jako když švestkou zatřesete.

Pán přijel, zaklel. Kanony ty

že vzít chce. Kdo chce s ním, že v před!

Zdvih šavli a už jako lítý

se rovnou k šanci pustí v let –

no, vojáci ho mají rádi,

tak celý prapor za ním pádí –

jen bodáky se blýštěly –

svým hurá! děla překřičeli.

A ruské kule pršely –

však hoši jako běsi hřměli.

A pán můj – dvacet kroků věru

byl přede všemi – v šanci vpad

a pálil do nich z revolveru

a šavlí tepal napořád –

i chlapci naši dorazili,

bodákem, kolbou do nich bili –

až Rus zdvih ruce – patří nám.

I sedne pán můj na lafetu

a prohlíží ty jaté tam

a zapálí si cigaretu.

V tom zavrčí cos nad hlavami

a než bys řasou oka mžik,

zaryje se mu pod nohami

veliký šrapnel. Někdo vzkřik

a něco bouchlo. A to dělo

s chumáčem hlíny vyletělo –

a potom leží dokola

houf lidí – všichni roztrháni –

i pán můj – jako mrtvola

a hlinou pokryt k nepoznání.

My odnesli ho, očistili –

nic – ani stopy po ráně –

otevřel oči v malé chvíli,

však díval se tak ztrhaně –

nic nemluvil, nic nepoznával

a známku žití pouze dával

tím ustrnulým pohledem.

A tak je tady. Dneska za ním

řád, povýšení přišly sem

a já tu věci jeho chráním.