IX. HORROR VACUI. (VII.)

V pokoji ticho. Natažený

na znaku leží bez hnutí,

široce oči rozevřeny

zří k stropu v tichém ztrnutí,

zavolám – ani slova nedí,

ptám se ho – nedá odpovědi,

a sestra u hlav sedící

upřeně zrak mu pozoruje,

rukou mu jede po líci

a smutně hlavou pokyvuje.

Jdu k lůžku. Neslyšeně dýše –

zřím do nehybných zřítelnic

a mráz mnou prochví: Hrůzně tiše

z nich zeje kamsi v prázdno Nic.

Nic – akord žití dožitého,

nic – hody ducha hladového,

nic – přístav lodi umdlené,

myšlenka slední naší hlavy,

lék každé rány zjitřené

a obsah každé zemské slávy.