IX. (Já klidu neměl v kanceláři.)

Já klidu neměl v kanceláři

a dřív, než šestá odbila,

s tlukoucím srdcem, bledou tváří,

jsem spěchal k Vám, má spanilá;

a u dveří juž v chvějném chvatu

jsem růži vyňal z podkabátu,

jež na krajkovém bílém šatu

pak Vaše ňadra zdobila.

A u Vašich jsem sedl nohou,

pak trochu blíž – tak trochu jen –

když na chvilku, a ne tak mnohou,

matinka Vaše vyšla ven.

To byl jak blesk – ret na rtu chvící!

a když jsem měl pak něco říci,

já, bledý hoch, měl ruměn v líci

a mluvil, myslím, pomaten...

To jedno však – kdo dbal by na to,

když blízek cíle mladých tuh

a líbat může snů svých zlato

a štěstím svým je slep a hluch.

Však Vy, na pohled nerozchvělá,

hned průpověď Jste žertů měla

a já svým prstem v prázdnu čela

myšlének šířil úzký kruh.

Pak otázky Jste vážné kladla

s tak vroucím prosby pohledem:

Zda půjdu s Vámi do divadla?

Ó rád – vždyť zpět se povedem’!

A Praha, že Vás velmi baví,

ten život pestrý, čilý, hravý

a že juž brzy plné zdraví

stká nach Vám líčku po bledém. –

A zdali básník verše skládá –

o hleďte dál jen bez hněvu:

ty vaše čítám vždy tak ráda! –

pro potřebu, či úlevu?

Jí choré dny že jdou tak líně

a že je krásně na Žofíně,

ať v sálech juž či stromů stíně,

a kdy tam mívám rendez-vous?

Ó čtveračko! Já neřek’ sice,

však myslil jsem si za to spíš:

že srdce mé Ti patří více

než mně, to, krásná, dobře víš!

Tak v hovoru se zapomíná,

že za hodinou prchá jiná –

to Bůh sám ví, čí je to vina,

že dobrý tón má s láskou kříž.

Ať myšlénky se chvějí, matou,

rád za ty dám svůj nudný klid –

já domů nešel před devátou

vždy touhou, láskou, štěstím spit!

Ó lsti, v tom skrytá netušeně!

Zda zdráva juž? Tak ptám se denně,

leč k nemocné, k Vám, chodím ženě

sám potěšit se, pozdravit...