IX. Je sladko žít a těžko zemříti.

Je sladko žít a těžko zemříti.

Však dobře mrtvým, že už necítí,

že necítí, čím hoří životy,

že necítí už lidské hodnoty,

slávu a hloubky, zákony a meč,

kázání hříšným, zdobnou chvalořeč.

Tvář mrtvých zla ni dobra nechová.

A dobře soše, že je kovová.

Když mušketýr jí plivne do očí,

z těch zřítelnic žár palný neskočí,

když nádeník ji tříští kladivem,

nevzplane v rozechvění hněvivém

a rozmachem tu ruku nezlomí.

Jen živí jsou vší hanby vědomi,

jen živí, ale mrtví lidé ne.

Na věky mlčí sochy znectěné.