IX. „Jen jednou láska jako plná růže

„Jen jednou láska jako plná růže

vzplá pro člověka,“ tak's mi právě psala.

„Chceš milovat? Já muže pochovala“ –

a písmo Tvé jsem přitisk' na ret úže.

Ach, zapomínáš, nač se člověk vzmůže,

když odříká se. V duši mé už vstala

Tvá postať idolem a kol ní vzplála

zář nedostižna, v niž se halí bůže.

Nač rušit ji? Když dcerka Tvoje zlatá

se omýlí a zvolá táta, táta,

to stačí mně a víc nám nepomůže.

Nač básník vzdychá, běduje a šílí,

je slabostí. Květ lásky plný, bílý

v červenci žití rozkvétati může. –