IX. Jesenní kraj jsem, znavený

Jesenní kraj jsem, znavený

po bujném, úrodném letu,

šerá se po nebi chmúra pne

a písně mé mají se k letu.

Uprostřed kraje je bílý chrám

– tužby mé dosud jej staví –

kol jeho věží se písně mé

teď slétají v šveholné davy.

Zmatený švehol! víc žádný zpěv,

žádné v tom popěvy tklivé,

slyším jen pípnutí tázavé

a vzkřiknutí netrpělivé.

Odleťte tedy, již odleťte

do krajin mladistvě stinných –

s bohem si leťte, já oněmím,

Vy leťte si do srdcí jiných.