IX. KANÁR.

Jej v úzkém okně zřel jsem nejednou,

jež nad chodníkem malé ulice

se vznášelo, pár kroků krámek byl,

kde s nítěmi a přízí, bavlnou

a střižným zbožím v malých rozměrech

měl obchod jeden starý mládenec.

Pan Šimon říkali mu v okolí.

Ten dobrý muž měl radost jedinou

a tou byl kanár; sotva ráno vstal,

než před snídaním krám svůj otevřel,

na toilettu klece kanárčí

čas všecken věnoval, a byla radost

se podívat, jak vždy jak z křišťálu

koupelka hrála v okně třpytivá,

i úzká skříňka na mosazných drátech

na semenec, a mezi dráty kus

jak cukru připevněn a žemličky,

na straně klícky trochu žabince

a v rohu drobný klásek jitrocele,

že jako pod zelenou, v zahrádce

byl kanár celý den. Pak teprve

sed k snídaní pan Šimon vesele

a četl zvolna svoje noviny,

a zbožně zpěvu ptáka naslouchal,

jenž třepil svoji notu jásavou

o malé jizby nízké klenutí,

a křičel často tak, že dobrácky

jej musil zakřiknout; když nešlo to,

on čistý, bílý přes klec hodil šat,

a křikloun ztich. Však brzy litoval

pan Šimon ptáka v bílém žaláři,

svůj šátek sňal a otevřít šel krám.

I začal denní ruch a zvoneček

u dveří krámku cinkal o závod.

Co mladých kupovaček se tu mihlo

pro jehly, dráty, nítě, knoflíky

a steré drobnosti. Pták za to měl,

že musí vždycky zvonek překřičet.

A jestli ob čas kmotra hokyně,

neb starý pensista, jenž jarní den

ve blízkém parku trávil procházkou,

se zastavili na delší zde klep

a hovor hlasitý se rozproudil,

tu kanár teprv jako o závod

své trylky pouštěl v hlučný rozhovor,

pan Šimon že si rady nevěděl,

zříz’ jabka kus a strčil do drátu,

by neposeda ztichl – na chvíli.

Jak zvonek třesknul, kanár zpíval dál.

Tak leta žili Šimon s kanárem,

a kolem okna spěje častokrát

jsem v duchu řek si: Zbytek idylly

sem z vřavy města prch za úzké okno

ve níťařského krámu přístěnek.

Tu náhle tato tichá idylla

se zhroutila ve drama krvavé.

Krám zůstal zavřen dlouho do rána

všem na podiv... a dlouho klepali,

a nikdo neotevřel, násilím

když vešli do vnitř, stáli ztrnulí.

Pan Šimon ležel na své pohovce,

měl prostřelenou lebku revolverem,

krev zvolna z čerstvé rány kapala

na podlahu i starý koberec.

Však jak by nic, pták v kleci útulné,

ač nebyl obstaraný pro dnešek,

si zpíval stejně... Různé domněnky

a pověsti se nesly okolím.

Snad nešel obchod, vnitřní jakés dráma

svůj pátý akt zde našlo po letech

a sehrálo se... Nikdo nevěděl.

Pan Šimon sám byl v světě bez přátel

a blízkých příbuzných, ač vlídný k všem,

o vlastních poměrech vždy mlčenliv

a nedostupný. Těžký věru soud

a nač a z čeho soudit? U kamen

jen zbytky připálených papírů

a jakés účty našli – zaplacené,

však dopis nikde žádný. K poledni

se dostavila soudní komisse

a lékař, mrtvolu by ohledal,

a všecko zjistil, tělo odnesli

pak zřízenci do kaple obecní,

krám zavřeli a pečeť úřední

na dveře přivěsili, jak to zvyk.

Po celou dobu úředního aktu

pták tichý byl a v kleci nehnul se,

jak tušil by cos v hrůze nezvyklé,

tak tichý byl, že nikdo si jej nevším.

Leč sotva opustili chudý krámek,

a dveře s třeskem zapadly – tu v ráz

se křičet jal; tak z plna hrdla pěl,

jak zvyklý byl... Dva soudní zřízenci

se zastavili v tiché ulici,

kde ptáka zpěv se hlasně rozléhal,

a krátkou chvilku hlédli na sebe.

„Než provede se soudní řízení

o pozůstalost pana Šimona,

děl starší z nich, pták hlady zahyne!“

A mladší hlavou kývnul a šli zpět,

a sňali pečeť oba dojati,

a ptáka odnesli, byl zachráněn.

A do nádvoří městské trestnice

teď pouští trylky svoje veselé

jak druhdy v krámek pana Šimona,

však obetkává zasmušilé zdi

touž poesií jara, života,

a ubozí, již k mřížím studeným

své tisknou tváře bledé, zoufalé,

jej zapotřebí mají mnohem víc.