IX. Kázání na hoře.

I seděli u jeho noh a zraky

na ústech viseli mu v udivení;

v té chvíli nezřels vzduchem lítat ptáky,

strom jako keř v svém ztichnul šelestění.

I seděly jich řady, řady, řady...

všech vrstev, odstínů, tříd pohromadě,

kmet bradatý a žena a hoch mladý

a dítě malé ručky tisknouc k bradě.

A seděli a naslouchali němí,

jak zvolna splývalo mu s retů sladce,

kdo blahoslaven touto poutí zemí,

jak dospět k tomu snadno lze i hladce.

A naplnili takto slouchajíce,

kol celou horu i svah druhé za ní.

Kdo ducha okem zřel, jich viděl více,

páž k páži kterak tiskli a skráň k skráni.

Až ku obzoru jejich řady lnuly

a na něm tvary mračen proměnlivé

zas byly řady nové, jak se hnuly,

zřels hlavy, šíje, slouchat v póse snivé.

To byly duchů řady! Z hlubin věků

se sletly sem a naslouchaly spolu;

ty opustily Acherontskou řeku,

ty přišly z Gehenny, ty ze Šeolu.

A Zoroaster pravil k Sokratovi:

„Víc ani líp juž lidstvu neřekne se!“

A Buddha pravil: „Zákon můj tu nový

všech láskou prozářen se z rumů vznese!“

On domluvil a blaženstvím se chvěly

kol vlny, mraky, lány, keř i kámen,

rtů neviděných miliony řekly

v propasti vzduchu: „Amen! Amen!! Amen!!!“