IX. Kdož je nezná, co nám srdce trudí,

Kdož je nezná, co nám srdce trudí,

Ono první z domu loučení? –

Ve mně však truchlejší city budí

Už té doby pouhé zpomnění;

Neb jsem neměl více uhlídati,

S nimiž jsem se loučil – otce, máti.

Ach! to hlodá, bolí přehluboce,

Když cizinské půdy chladný klín

Chová tělo mileného otce,

A hrob jeho nezná vlastní syn;

Když krutější doba jemu schvátí

Před časem i milovanou máti.

Léta hynou; k polehčení tužby

Čas mi podal krůpě hojivé,

Dal i záhy plody čestné služby

A pozívá k slávě vábivé;

Než to všecko nikdy mi nevrátí,

Co jsem ztratil – otce, máti.

Ty to můžeš, dívko srdce mého,

Majitelko milých rodičů,

Tvou jen vůlí bolu krvavého,

Snad i ran se dávných uléču;

Ty mi jedním slovem můžeš dáti,

Co nemůže žádný – otce, máti.