IX. Když Plato, Tyrtaeus vlast v stróphě hrdé slaví

Když Plato, Tyrtaeus vlast v stróphě hrdé slaví

a v čest jí rozplývá, je vznešený.

Jak prophet v póse sugeruje davy,

dob údiv provází jej nadšený.

Ta láska k patrii kdy terč je žasu,

jak doceniti ódy zbožné krásu?

Je všeobsáhlé něhy mystická

snad strópha dým, je méně klassická?

Tož v látce excellentní méně že by byla?

Patrie všech a širší, brak je mnění?

Ústředí schopností, zkad manna dštila,

eliská oblasť, z níž vše přišlo snění?

Ta nebe pojímá i zavírá

v se, záslužnější než ves horování,

ta láska, úděl její piety nezmírá.

Jeť zřídla žití ves to uctívání.

Pojímá boha, oko jeho snící

a jeho determinace zřítelnici.

V vážnosti proto nezbude v stín, v kradí

či oceny hanlivé ve pozadí,

nechápavé. Mním, proto lyrika

má dočkej vděku, že se vlasti pravé,

eliské oblasti tož dotýká.

Pravd pravdy, krásy krás a látky žhavé.

Pro šperky spirituelní kéž oči v šíři

se rozvřely čtoucímu, ovzduší ryzí

kdy vlastní kol se básník tvoří, mízy

té individuální, kterou pieça víří.

Ethické písně náboženské čím

jsou tedy Plata, mravokárné v mžení,

Tyrtaea podněty ve heroismu tým?

Zřít v látky volbě devotist je souverenní.

Však látka, podnět musí nakupena

býti, volání pěvce heroiského jak.

A hlas být musí nesklonný jak mrak

a silný, veliký jak Sinai měna.

Hlas vítězný. Ve výtku, zboží v plen

ké přináší, můž’ contemplant vždy říci:

Líp obrať k jádru, podstatě zor bdící:

Modlitba jest prosodie specimen.

Jen jiné genre, není z stróph území

vymezeného, leč poesie z klína.

Tak píseň nábožná. Zda látkou jiná

jest, sestra Pierry táž přes dilemy.

Sionská, mariánská či ké zbožné látky.

Ví dies irae tuba! Co helicon pěje

její omnipotentní? Soud ví blízký, hladký.

Jen slávu božství, madonny epopeje.