IX. Maska Satyra.

Tak utkvěla mi v mysli rozrušené

ta maska, v níž se řecký mramor smál,

ten ohyzda byl v posměchu svém král,

zřím posud kštice hlavy rozježené.

Skráň s růžky nízké sprosté čelo klene,

však v oku, svalech onen výsměch hrál,

jenž zapře vše spíš, nežli by se bál,

jenž pro kus hmoty věčnost zapomene!

A v cynismu svém jak jest graciosní!

Co počneš s ním, když chechtati se bude,

až lyry tvojí sladké zvuky dozní!

Až v číši víno vyvětrá ti rudé...

Smích nad vším nerozluští záhad hejna,

žal rovněž ne – a výslednice stejná!