IX. Moloch i Apollo, čili nová metamorfosa staré metamorfosy.

Zpěvák ten se ovšem snadně zamiluje

Do své lyry jako do své bohyně,

Když jak blahý slavík v noční tišině,

Slyšán od milenců bdělých, prozpěvuje;

Když mu ale zpěvné hrdlo zaškrcuje

Křivda za zpěv utrpená nevinně,

Ze zpěvácké vyhostiv se svatyně

Jiným bohům jiné dary obětuje.

Z Molocha, či z Béla svého Apollina

Blahodějní stvořili prý Helleni,

Nechtíc boha učiniti ze zlosyna;

Teď však podlé zlověštích i náhlých zjevů

Obávám se, že se opět promění

V Molocha, či vraha synů svých, bůh zpěvů!