IX. Na blankytě nebeském se šeří

Na blankytě nebeském se šeří

mnoho kupek nadraného peří.

Jemňounké to peří sněhobílé

je as práce mnohých dnův a píle.

Sta as dívek prsty růžovými

nadralo je za večerů zimy.

A co pohádek se vystřídalo,

než to peří bělounké se sdralo!

A než vzrostlo do hromadné výše,

kolik polibků tu padlo tiše!

Kolikrát as ruka z toho bělu

ve trnutí sladkém sáhla k čelu?

Kolikrát vzdech z ňader putující

peří běl as rozvál po světnici?

Ó v těch kupách dívčí ruka malá

jak se asi ráda probírala!

Což se dívkám vlny ňader dmuly,

když si na líbánky vzpomenuly?

Snad jich prsty draly nejhbitěji,

když tonuly v snů těch zlatém reji?

Ó že nezřel jsem ty dívky čilé,

kterak draly peří sněhobílé!

Nezřel prstík růžový a hbitý,

jeho pohyby a bleskné kmity. –

Ach! já zapomněl v tom zlatém snění,

že, nač hledím, vlastně peří není.

Že to oblaky jen stříbroskvělé

a ne peří dívkám do postele!