IX. Na dnešek měl jsem pěkný sen

Na dnešek měl jsem pěkný sen

o tobě, moje milá.

Zdálo se mi, však zdálo jen,

že jsi mou ženou byla.

Tvrdý chléb chudoby rádi jsme

v lásce lámali spolu. –

Byl večer. Seděli za tmy jsme

u neprostřeného stolu.

Touha má kvésti počala.

Líbal jsem tvoje ruce.

Hlubokým dechem se zdvihala

hruď tvoje dětská prudce. – – –

V tom jsem se vzbudil. Na zemi

zavládlo přítmí ranní.

Skutečnosť sevřela srdce mi

ledově studenou dlaní.

Zase mně nemožnou zdála se

jistota krutého děje,

že sladká tíž tvého těla se

v náručí jiného chvěje,

že se tvá bytosť zářivá

dechem jiného chvěje,

že mi než lítosť nezbývá,

hořkosť a beznaděje. –

Vstal jsem a pokojem kráčel jsem

dlouhými, prudkými kroky.

Budoucí život svůj viděl jsem,

dny marné a marné roky.

U okna stanul jsem. V svítání

spaly neznámé dálky.

Tam život je, bouří povstání,

a zuří vražedné války.

Nutno je v životě účasť mít,

k některé přidat se straně

a svoje srdce nastavit

dobře mířené ráně.