IX. Na Kollara.

Sláva nesmrtelných zvuků, jimiž lyra

Zvěčnělého Vlacha Lauru zbožnila,

I mne k naslechnutí mocně vábila

Zpěvů těch, jež podivem jsou všehomíra.

Aj, tu divná slasť se v prsou rozprostírá,

Když vidím, jak jeho duše spanilá

Hbitým křídlem nové lety zvolila

K nebi tam, kdež obrazy své pro svět sbírá.

Petrarko! Vlach na tě chlubným okem zírá;

Století se v minulosti pohřbila,

Ale plným zvukem stále zní tvá lyra! –

By však Laura tvoje na nebi se skvoucí

Více osamotnělá již nebyla,

Dal jí Slovan Mínu, přítelkyni vroucí.